796

 

V. Kouba                                                               9. února 2009        Doplněk: 8. června 2012

 

ČESKOSLOVENSKÁ EXPEDICE PROTI SLINTAVKOVÉ VLNĚ V MONGOLSKU V ROCE 1964

 

 

 

1. Úvod

 

Koncem roku 1963 Mongolsko postihla rychle se šířící vlna slintavky. Obrovské škody  způsobené touto chorobou se podstatně zvýšily v důsledku přírodní kalamity, když z jara napadlo neobvyklé množství sněhu, který pokryl ve vysoké vrstvě step a zamezil zvířatům přístup k jedinému zdroji potravy.

 

Vláda Mongolska ve snaze zajistit plynulý chod živočišné výroby požádala spřátelené státy o pomoc. Rozhodnutím československé vlády byla tato pomoc poskytnuta neprodleně a to dvojím způsobem: jednak vysláním expedice zkušených odborníků na boj proti slintavce v terénu a jednak poskytnutím nezbytných materiálních prostředků pro práci této expedice včetně protislintavkové vakcíny.

 

Článek se opírá o zprávu československé veterinární expedice vyslané do Mongolska, informace poskytnuté mongolskou veterinární službou (Dr Sugarragchaa, 1964), o publikace některých členů expedice (MVDr Kouba 1964, 1965 a 1994, MVDr Pospíchal 1965 a 1994; MVDr Ševčík 1964 a 1965), o osobní poznatky a zkušenosti MVDr Juráka jakož i autora, který expedici vedl.

 

2. Slintavková panzootie v Mongolsku

 

a) V minulosti byla zaznamenána slintavková epizootie na území Mongolska v letech 1940 až 1946, postupovala od východu a rozšířila se po celém území. V těchto letech onemocnělo podle neúplných statistik 1,615,000 zvířat.

 

V r. 1960 byla zjištěna slintavka u skotu v jediném stádě skotu v Bulgan somonu Chovdinského ajmaku, rozšířila se ve formě epizootie na Východní, Suchebatorský a později částečně na Chentijský a Východogobijský ajmak.

 

b) V r. 1963 první ohnisko bylo zjištěno dne 15.11.1963 v Bajan-tumen somonu Východního ajmaku při východní hranici Mongolska. Již za 14 dnů byla zaregistrována slintavka v dalším ohnisku (Cholchgol somon) vzdáleném 360 km od prvého místa výskytu. Do 15.12.1963 bylo zachváceno již 6 somonů Východního ajmaku, do konce ledna 1964 pak 6 somonů Suchebatorského ajmaku. Nákaza se do března 1964 rozšířila postupně do dalších oblastí a postihla 4 východomongolské kraje. Rozloha postižených oblastí přesahovala 300,000 km2. Nákaza postupovala velmi rychle.

 

c) Zavlečení nákazy nebylo jasné, údajně se v r. 1963 vyskytovala východně od hranic Mongolska na území Číny. Důležitou úlohu při přenosu slintavky měla zřejmě tisícová stáda antilop (dzerenů), která se pohybovala z čínské strany na západ. Antilopy byly nuceny se přesunovat pro krutou zimu za obživou do mongolských stepí. Také organizovaný lov v říjnu a listopadu 1963 způsobil masový přesun stád severním, západním a jihozápadním směrem. U zastřelených antilop byly nalezeny slintavkové změny. Značný pohyb antilop byl vyvolán také velkými sněhovými bouřemi, které se v prosinci 1963 přehnaly přes území dvou nejvýchodnějších ajmaků (krajů) – Východního a Suchebatorského.

 

d) K rychlému šíření nákazy přispěly i některé další specifické podmínky chovu zvířat i přírodních poměrů, jako např. kočování, stálý pobyt stád venku, styk na pastvinách a u vodních zdrojů s divoce žijícími zvířaty, obtížnost izolace nemocných zvířat, neodstraňování kadáverů apod. Z hlediska epizootologického byly také důležité tahy ptactva (např. jeřábů) i značný pohyb dravých zvířat (vlků, orlosupů apod.). Poměrně rychlému rozšíření nákazy pomáhalo jednak opožděné poznání a hlášení prvních případů nákazy, nedodržování karanténních opatření a divoká zvěř.

 

3. Průběh onemocnění slintavky

 

Slintavkou typu O onemocněli velbloudi, skot, ovce a kozy. Onemocnění se projevovalo běžnými klinickými příznaky, u ovcí a koz především kulháním, u skotu byl průběh těžší než u ostatních sudokopytníků. V některých případech tvorba aft a salivace byly málo výrazné, jindy naopak značné. Byly zjišťovány i apoplektické formy. U velbloudů po delší inkubační době 7 až 14 dnů se objevily změny mezi prsty doprovázené kulháním.

 

4. Protislintavková opatření mongolských orgánů

 

a) K boji proti slintavce zřídila mongolská vláda zvláštní komisi, kde byly zastoupeny hlavní ústřední orgány, a to na vysoké úrovni. Kromě toho byla ustavena komise odborníků. Také v zamořených ajmacích (krajích) a somonech (okresech) byly zřízeny protislintavkové komise.

 

b) Byly zavedeny karantény zamořených brigád, somonů a celých ajmaků, byly vytvořeny ochranné pásy a zóny bez zvířat v šíři 10 až 80 km. K zajištění karanténních opatření byly určeny stráže, a to civilní v somonech a vojenské nebo kombinované na hranicích ajmaků a slintavkové zóny. Práce těchto postů byla více zaměřena na kontrolu osob a dopravních prostředků než na volný pohyb zvířat.

 

c) Byla zřízena dezinfekční střediska, a to zejména na hranicích zamořených somonů, ajmaků a dále na letištích a hlavních cestách. K plynové dezinfekci byly používané formalinové páry, k tekuté dezinfekci opět formalin, případně louh. Dezinfekce osob se obvykle prováděla ve zvláštních jurtách, k dezinfekci šatstva a různých předmětů se většinou používaly  paraformaldehydové komory na nákladních autech. Byly zřizovány jednoduché velké polní komory pro dezinfekci aut.

 

d) Ke snížení úhynu mláďat se široce používalo sérum nebo citrátová krev rekonvalescentů.

 

e) V omezené měřítku (60,000) byla použita pokusná lapinizovaná vakcína, vyrobená z místního slintavkového kmene typu O, u všech sudokopytníků na státním hospodářství Ozon ve Východním ajmaku a pouze skot byl vakcinován ve 4 somonech ležících na západní hranici Suchebatorského ajmaku. Vakcinace byla provedena v lednu 1964 a celkem bylo naočkováno 60,349 zvířat. Do měsíce po vakcinaci byla zjištěna slintavka ve všech 5 očkovaných oblastech u 40 stád. Pro svou malou účinnost a postvakcinační reakce Státní nákazová komise rozhodla, aby bylo upuštěno od dalšího používání této vakcíny a hlavními prostředky proti slintavce zůstaly tedy aftizace a karanténa. Celkem bylo aftizováno ve 4 ajmacích 1,492,000 zvířat, což představovalo obrovský počet pasáží a nesmírné namnožení infekčního agens. Spontánně onemocnělo podle neúplných statistik okolo 572,000 zvířat. Takto se slintavka postupně rozšířila po území obou východních ajmaků, všechna vnímavá zvířata, která přirozenně neonemocněla, byla infikována a slintavka pronikala stále západním směrem – v lednu a únoru do Chentejského ajmaku a koncem února do Východogobijského ajmaku.

 

f) Dle Dr Sugaaradži, vedoucího veterinární služby Mongolska, k 15.7.1964 přímé ztráty činily asi 2,150,000 tugrů, náklady na tlumení cca 1,300,000 tugrů. K tomu bylo nutno přičíst další náklady jako byl provoz vojenských postů, dary některých států apod., celkem asi 6,350,000 tugrů. Navíc slintavka narušila ekonomiku země. Např. Ve východní části země bylo nutno zadržet máslo, vlnu (3,000 tun) a jiné produkty živočišného původu.

 

g) Jako hlavní způsob boje proti slintavce byla užívaná ve velkém měřítku aftizace přirozeným virem zvířat. Jako materiál k umělé infekci se používala čerstvá slina 2 až 3 dny nemocných zvířat, která se ředila v poměru 1:10 a 1:20. Aftizaci se podrobila zvířata nacházející se v zamořených stádech i ve stádech zdravých v ohrožených zónách.

 

h) V době příjezdu československé protislintavkové expedice pracovaly v Mongolsku dvě zahraniční skupiny: sovětská v Chentejském ajmaku (veterinární lékaři byli rozděleni po somonech, kde organizovali protislintavková opatření a pracovali terapeuticky) a bulharská v Suchebatorském ajmaku, kde vypomáhala zejména při aftizaci.

 

5. Aftizace

 

Důvody pro aplikaci aftizace:

 

a) Tato metoda byla v zemi výhradně užívána, a kromě toho ani jiné možnosti nebylo, zvláště když první lapinizovaná vakcína se neosvědčila.

 

b) Umělá infekce urychlovala průběh a likvidaci onemocnění v ohniscích, zvláště tam, kde přirozená infekce probíhala pomalu.

 

c) Aftizace je jednoduchá a laciná metoda, při tom se předpokládá u přeživších velmi dobrá dlouhodobá typová imunita.

 

d) Rozsáhlá aftizace zjednodušila a omezila karanténní opatření, hlavně na okrajová pásma, kde mohlo být soustředěno více sil.

 

Nevýhody aftizace:

 

a) Došlo k umělému rozmnožení viru v obrovském množství, a tak z malých ohnisek se vytvořila velká, rozsáhlá ohniska, která pak bylo těžko zvládnout karanténními opatřeními.

 

b) Místo ochrany zdravých zvířat znamenala aftizace onemocnění statisíců zvířat, se všemi důsledky, snížením užitkovosti a úhyny. Ztráty způsobené vlastní přirozenou slintavkou byly v absolutních číslech nižší než při umělé infekci.

 

c) Po aftizaci často onemocněla jen část zvířat, takže tvorba imunity ve stádech byla nedostatečná. V některých případech i několik měsíců po aftizaci došlo k opětovnému vzplanutí slintavky, při čemž nešlo o nový typ viru.

 

d) Mimořádně vysoká promořenost měla za následek proniknutí slintavky mezi divoce žijící zvířata a zvýšilo se tak nebezpečí přenosu nákazy přes karanténní pásmo.

 

e) Umělá infekce byla současně umělým pasážováním viru na velkých počtech vnímavých zvířat, což mohlo mít za následek zvýšení virulence viru, po případě jeho mutaci (změny ve variantě nebo dokonce i typu).

 

6. Příprava vyslání protislintavkové expedice

 

a) Československá vláda ihned žádost Mongolské vlády projednala na své zasedání dne 20. března 1964 a usnesením číslo 163 uložilo ministru zemědělství zajistit neprodleně požadovanou pomoc v boji proti slintavce a uvolnila 2,5 milionů Kč (hodnota asi 250,000 dolarů) pro členy expedice, cestovné, potraviny, materiální vybavení, dopravní prostředky a přepravu do Mongolska. Úkol realizace byl přenesen na ředitele Státní veterinárním správy, MVDr Ladislava Poláka a tím na Státní veterinární službu. Její podpora a pomoc při organizování expedice byla klíčová.

 

b) Během několika následujících dnů byli vybráni dobrovolníci-veterinární lékaři s osobními zkušenostmi se slintavkovou diagnostikou, slintavkovou epizootologii a s protislintavkovými opatřeními. Důležitou podmínkou bylo, aby účastníci expedice byli v dobrém zdravotním stavu s nezbytnou fyzickou kondicí k překonání očekávaných mimořádně nepříznivých klimatických a přírodních podmínek Mongolska. Řidičský průkaz byl samozřejmostí. Byl vytvořen tým mající předpoklady zvládnout protislintavkové úkoly v terénu ve zcela neznámých podmínkách.

 

c) Současně byl soustředěn potřebný materiál ze skladů Státní veterinární správy ( a to nejen z pohotovostních skladů připravených pro mimořádné nákazové situace, např. proti slintavce), ze skladů Civilní obrany ministerstva zemědělství a ze skladů československé armády (např. ošacení a obutí, dlouho trvanlivé potraviny, velitelský stan atd.). Nemálo materiálu bylo koupeno z normálních obchodů (např. stany na Václavském náměstí v Praze).

 

d) Náročné bylo i soustředění a balení všeho materiálu. Současně byly zajištěny dvě dvoumotorová letadla vládní letky pro přepravu materiálního vybavení expedice a protislintavkové vakcíny. (byla otázka, zda dovézt do Mongolska naši A+O vakcínu bez toho, že nemohla být předem známá její kompatibilita s místními mongolskými kmeny slintavkového viru; nakonec se rozhodlo pro risk, který se vyplatil).

 

e) MVDr Václav Kouba, CSc., zástupce ředitele Státní veterinární správy a hlavní epizootolog republiky, se zkušenostmi boje proti slintavce v Československu, byl pověřen vedením této expedice a odpovědností za její výsledky. Jeho odpovědnost se vztahovala od přípravy a výběru členů expedice, k zajištění potravin, materiálního vybavení, humánních a veterinárních léků, protislintavkové vakcíny, atd.  jakož i k přepravě do Mongolska, nákupu terénních vozů v Irkutsku, atd. Jeho odpovědností bylo řídit expedici včetně zabezpečování životních a pracovních podmínek pro členy expedice a organizovat jejich činnost. Další odpovědností byly kontakty s centrálními i místními mongolskými orgány k zabezpečení nezbytné vzájemné koordinace. Další jeho odpovědnosti bylo prosadit moderní metody boje proti slintavce a hlavně, aby expedice dosáhla svého cíle: v úzké součinnosti s mongolskou veterinární službou zabránit dalšímu šíření slintavky a nákazu zlikvidovat.

 

f) Vzhledem k velmi krátké době pro přípravu expedice nebylo možno realizovat ochranné očkování členů proti nebezpečnými nákazám existujícím v Mongolsku. Na žádost předloženou ministerstvu zdravotnictví začlenit do expedice lékaře bylo odpovězeno, že si musíme pomoc sami. Proto expedice odletěla na odpovědnost vedoucího bez humánního lékaře. Při tom ve většině mongolských somonů žádný lékař tehdy nepracoval. Proto byla expedice vybavena dobře i humánními léky.

 

g) Základním principem přípravy expedice bylo, aby byla plně nezávislá na mongolských orgánech pokud jde o dopravu, potraviny, atd. Jedině  bylo vyžadováno, aby expedice byla doprovázena několika mongolskými veterinárními lékaři, několika šoféry, pomocným personálem při zabezpečování bezpečnosti a organizaci očkovacích akcí (přípravu, fixaci a evidenci zvířat) a nalezení vodních zdrojů. S hlediska materiálního šlo o poskytnutí nafty pro dopravní prostředky expedice. Po zničení československých stanů pak mongolská strana zabezpečovala ubytování v nových čistých jurtách, které se ukázaly jako mnohem vhodnější.

 

 

Mimořádně rychlá příprava expedice, členů a vybavení, byla možná zejména díky soustavné pohotovosti československé státní veterinární služby  pro případy velmi nebezpečných nákaz, jako byla slintavka.

 

7. Úkol expedice: pomoci zastavit slintavkovou panzootickou vlnu pronikající k centrálním teritoriím a eradikovat existující ohniska.

 

8. Členové expedice

 

Vedoucí: MVDr Václav Kouba, CSc., hlavní epizootolog a zástupce ředitele československé státní veterinární služby

 

Zástupce vedoucího: MVDr Miroslav Pospíchal, ředitel Krajské veterinární správy v Jihlavě   (převzal vedení po odjezdu Dr Kouby dne 21 června 1964)

 

Členové – veterinární specialisté: MVDr Jaroslav Bukovský (OVZ Košice), MVDr Evžen Jurák (OVZ Hradec Králové), MVDr Václav Maršálek (OVZ Plzeň-Jih), MVDr Štefan Marton (OVZ Levice), MVDr Karel Peštál (OVZ Břeclav), MVDr Bohumil Ševčík (OVZ Praha-Jih), MVDr Alfons Urbanec (OVZ Pelhřimov); MVDr Jan Černovský (ÚSVÚ Brno) – odpovědný za mobilní diagnostickou laboratoř.

 

Technický personál: Ondrej Kolesár (OVZ Košice) – veterinární technik, Miroslav Matouš – řidič kamionu odpovědný za údržbu základny a materiální zásobování, Josef Ruban – laboratorní technik a Arnošt Smutný – řidič laboratoře a odpovědný za její údržbu (oba z Ústředního státního veterinárního ústavu v Brně).

 

MVDr Roman Fedák a MVDr František Láznička z Národní referenční laboratoře pro slintavku v Terezíně byli odpovědní za testování kompatibility československé protislintavkové vakcíny s místním mongolským terénním slintavkovým kmenem typu O.

 

Členové expedice odletěli z Prahy v 11.30 hod. dne 12. dubna 1964 běžnou leteckou linkou a přiletěli do Ulaanbaataru dne 13. dubna 1964, t.j. pouze tři týdny po rozhodnutí československé vlády vyslat protislintavkovou pomoc do Mongolska. Činnost expedice skončila dne 11. října 1964.

 

Příklady osobní odpovědností v rámci expedice (celkovou odpovědnost za vše, včetně hmotné odpovědnosti, měl vedoucí): Dr Pospíchal – zastupování vedoucího expedice, péče o nářadí pro teritoriální orientaci, zásobování lovem a rybolovem; Dr Jurák – lékařská služba; Dr Bukovský – desinfekce/asanace; Dr Marton – vakcína; Dr Maršálek – nástroje; Dr Peštál – diagnostické prostředky; Dr Urbanec – proviant; Dr Ševčík – veterinární léčiva.

 

 9. Materiální vybavení expedice

 

a) Materiál expedice o 6 tunách, včetně dvou tisíců litrů československé protislintavkové vakcíny *), byl přivezen dvěma vládními letadly, která vyletěla z Prahy dne 10. dubna 1964 a po několikadenním přerušovaném letu přistála v Ulaanbaataru dne 14. dubna 1964, tj. hned druhý den po příletu členů expedice. Složitost letecké přepravy byla v tom, že každý večer při mezipřistáních muselo být zajištěno speciální ochranné vyhřívání vzduchu uvnitř letadla, aby vakcína nezmrzla, zejména za vysokých mrazů na Sibiři; za ochranu vakcíny byli odpovědni: Dr Roman Fedák a Dr František Láznička, oba z Biovety Terezín, doprovázející tento cenný specifický náklad.

 

*) Později byly dovezeny další dva tisíce litrů vakcíny vzhledem ke zvýšeným potřebám v ochranných pásmech  a  intrafokálních aplikací.

 

b) Výzbroj a výstroj. Každý člen expedice byl vybaven následujícím oděvem a obuví: 2 pracovní kombinézy, 1 čepice se štítkem, 1 boty kanady, 1 boty zimní – filcáky, 1 zimní blúza,1 zimní kalhoty, 1 plášť do deště, 1 kožešinová ušanka, 2 páry zimních onucí, 2 páry letních onucí, 1 rukavice – palčáky, 1 rukavice – pletené, 1 kompletní ochranný oděv protichemický. Kromě tohoto materiálu bylo v zásobě 23 párů pětiprstých rukavic. Vzhledem ke značným tepelným výkyvům v letním období a zvláště na jaře a na podzim, se uvedený materiál výborně osvědčil. Baťohy a kožené pracovní tašky doplňovaly vybavení.

 

c) Materiál k ubytování a táboření: 1 stan velitelský, 14 spacích pytlů prošívaných, 15 gumových nafukovacích lehátek, 2 skládací kovové stoly, 12 skládacích sedaček, 6 stanů typu Havaj a 1 stan typu Pamir. Velitelský stan byl využíván jako kuchyňský stan po celou dobu pobytu a osvědčil se velmi dobře. Poškozeny byly upevňovací kolíky a vyztužovací tyče.. Při nepřetržitém provozu se ve stanu prošlapala podlaha, následkem čehož se velmi prášilo. Spací pytle prošívané (vojenské na přesun raněných) se osvědčily až po zašití zapínání. Gumová nafukovací lehátka se osvědčila i když některá ucházela. Stan Havaj se v mongolských podmínkách neosvědčil. Silné větry poškodily stanové tyče, šňůry a kolíky a tak stany zničily. Od té doby byla expedice nejčastěji ubytována v jurtách, případně v domech v somonech. Stan Pamir se osvědčil při odloučení dvojic od tábora, např. při práci v ohnisku. Ve vybavení expedice byly také čistící a dezinfekční prostředky. Mobilní kuchyně byla kompletně vybavena nádobím, potravinami s dlouho expirační dobou, i.e. dehydratované potraviny jako byla zelenina, brambory atd., jakož i potraviny v konzervách.

 

d) Signální a orientační materiál. Zvláště dobrou službu prokázaly světelné signály při bloudění vozidel v poušti a ve stepi. Jediná mapa, kterou expedice dostala od mongolské strany, byla školní nástěnná velká mapa řek a hor Mongolska, tj. bez pro expedici potřebných detailů. Expedice byla bez radiového spojení – nabízená vysílačka byla příliš objemná a těžká, ale hlavně měla maximální dosah do 70 km, což pro mongolské podmínky bylo naprosto nedostatečné.

 

 

e) Materiál k lovu a rybolovu. Expedice byla vybavena brokovnicemi a kulovnicemi (včetně dostatečného množství nábojů), které skupiny (každý terénní vůz) vozily s sebou a při cestě lovily (antilopy, dropy, koroptve). Rovněž rybářské náčiní bylo dostatečné na lov ryb v řekách na severu Mongolska velmi bohatých na různé druhy ryb, četně velkých tajmenů. Tak mohla expedice mít stále čerstvé maso. Kromě  toho na několika místech byl jídelníček obohacen ovčím masem. Chybějící vitaminy v Gobi byly nahrazovány malou pouštní cibulí.

 

f) Obaly. Stálým převozem nezbytného materiálu na nákladním autě po těžkých terénních cestách se obaly rychle poškozovaly. Kartóny a pytle se neosvědčily. Také bedny zatlučené hřebíky byly nevyhovující. Jedině použivatelné se ukázaly dřevěné pokované bedny s příklopným víkem na poutech se zámkem.

 

g) Většinu osobního vybavení si každý přivezl s sebou jako např. šatstvo, kartáčky na zuby atd.

 

h) Klíčové vybavení představovaly spolehlivé polské automatické stříkačky (s náhradními díly).

 

h) Třebaže na přípravu expedice bylo velmi málo času, nic podstatného nechybělo k plnění svého úkolu.

 

i) Pro uložení materiálu expedice mongolské ministerstvo zemědělství uvolnilo příslušné prostory.

 

j) Vlakem byla dovezena dne 12 května 1964 pojízdná diagnostická laboratoř (zapomenutá voda v důsledku mrazů na Sibiři způsobila prasknutí bloku generátoru – oprava byla mimořádně obtížná).

 

k) Dopravní prostředky byly koupeny v Irkutsku na sovětsko-mongolských hranicích (pro časovou naléhavost nebylo možno čekat na dlouhotrvající dovoz z Československa): 6 terénních vozů GAZ a jeden kamion ZIL, které byly dopraveny do Ulaanbaataru dne 18 dubna 1964.

 

l) Veškerý výše uvedený materiál, včetně pojízdné diagnostické laboratoře, byl československého původu s výjimkou polských automatických stříkaček a sovětských dopravních prostředků.

 

m) V Institutu pro výrobu sér v Omsku bylo nakoupeno 40 dávek specifického séra proti jedovatým hadům (v suchých oblastech proti gjurze a ve vlhkých oblastech proti effě). Tato séra nebyla k dostání v Centrální Evropě.

 

10. Činnost československé protislintavkové expedice

 

a) Členové expedice se zúčastnili organizování protislintavkových opatření v celostátním měřítku i přímo v ohniscích, včetně diagnostiky slintavky. Hlavní náplní práce však bylo realizovat československý plán, vytvořit ochranné pásmo podél hranic zamořené zóny.

 

b) Vedle toho byl specialisty z Biovety Terezín Dr Fedákem a Dr Lázničkou proveden experimentální průkaz specifičnosti československé vakcíny s místními mongolskými kmeny. V tomto směru byly učiněny dva pokusy, první v těžkých podmínkách pouště Gobi a druhý ve vhodnějším prostředí v Chentejském ajmaku s velmi příznivými výsledky.

 

c) Československá protislintavková expedice byla nasazena do rozhodujících oblastí, a to k ochraně ohrožené zóny v přímém kontaktu s nejzápadnější výspou vlastního slintavkového pásma, tj. uchránit převážnou většinu teritoria Mongolska. Hranice zamořeného prostoru se táhla v nepravidelné linii od jižních čínských až po sovětské hranice na severu, a to v délce kolem 1,000 km.

 

d) Úkolem expedice bylo především chránit ohrožené a západním směrem ležící dosud nezamořené oblasti. K tomuto účelu byla nasazena československá vakcína A+O, kterou byla naočkována vnímavá zvířata (skot, velbloudi, jaci, ovce a kozy) v ochranném pásmu podél uvedené linie a to v různé šíři, od 15 km do 100 km.

 

e) Kolona  o 9 autech (1 nákladní ZIL, 6 terénní GAZy československé expedice a 2 GAZy doprovodného mongolského personálu v čele s  hlavním epizootologem Mongolska) vyrazila z Ulaanbaataru odpoledne dne 22. dubna 1964 směrem na jih do pouště Gobi (dovezená auta dostala poznávací čísla dne 20. dubna 1964). Po strastiplné cestě kolona dorazila dne 26. dubna 1964 do teritoria Erdene somonu, kde našla místo pro zřízení stanového tábora (v těsné blízkosti čínských hranic) a ještě týž den expedice započala vlastní protislintavkové očkování. Mobilní diagnostická laboratoř s elektrickým generátorem se připojila později.

 

e) S očkováním bylo započato od jižní hranice v poušti Gobi a to ve velmi těžkých a životně neobvyklých podmínkách. Byly zde značné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí (-10 až +45 Co  tj. rozdíly kolem 50 Co ). Mnozí členové expedice utrpěli popáleniny druhého stupně – puchýře – na koncích ušních boltců. Nízké noční teploty vyžadovaly důkladnou ochranu protislintavkové vakcíny proti zmrznutí. Suché silné větry vířící písek a vyschlý trus znesnadňovaly očkování. Zvířata se pohybovala volně, nebyly zde žádné ohrady, každý kus musel být individuálně chycen a fixován, ovce byly dovedně svazovány provazy do dlouhých řad. Dále bylo nutno získat zkušenosti s očkováním velbloudů (provádělo se na laterální straně krku) které bylo ztěžováno jejich nezvyklými reakcemi na vpich (plivání žvanců). Práce však byla v této oblasti výborně organizována a našla mimořádné pochopení nejen u ajmačních a somonních představitelů, ale i u prostých pastevců. Podařilo se tak ve velmi krátké době prvních 14 dnů naočkovat, ve spolupráci s mongolskými přáteli, 146,990 kusů zvířat. Problémy byly i s orientací v nekonečné poušti bez orientačních bodů jednak s nalezením stád k očkování a jednak s návratem do tábora. Pomoc místních chovatelů byl neocenitelná.

 

Poznámka: Hned druhý den, tj. 27. dubna 1964, se nevrátil včas z očkovací akce GAZ vedený Dr Bohumilem Ševčíkem, tj. ztratil se (vysílačky expedice neměla). Když se nevrátil ani do 21 hodin, vedoucí expedice odpovědný i za osobní bezpečnost členů, byl nucen za tmy vyrazit terénním autem, přibrat místní chovatele, a hledat je. K tomu účelu výborně sloužily signalizační pistole (pro noc barevné světlice a pro den barevné kouřové patrony). Každých 15 minut byly vystřelovány světlice z tábora a střídavě pak z vozu hledajícího ztracence k vzájemné informaci o lokalizaci. Pouštní nebe bylo jako obvykle bez mráčků a viditelnost světlic byla mimořádně dobrá. Hledalo se od jednoho ataru k druhému. Množství a frekvence světlic na čínské hranici nevyvolávaly dobrý pocit (doba nepřátelství mezi oběma sousedními státy). Nakonec kolem půlnoci byli ztracenci objeveni v družební debatě s místními chovateli a všichni se vrátili na základnu 0.30 hod. druhého dne.

 

f) Později pracovala naše expedice v severním Chentejském ajmaku, kde byly sice příznivější přírodní a chovatelské podmínky (lesostep, ohrady pro zvířata), zato epizootologická situace byla komplikovanější a organizace práce horší. Jednak zde byla řada čerstvých ohnisek, aftizovaná území netvořila souvislý pás a některé somony tvořily nezamořené enklávy v zamořeném teritoriu. V důsledku této epizootologické situace bylo nutno pečlivě vyšetřovat očkovaná zvířata a na třech místech byly zjištěna slintavka i za hranicemi karantény. Přesto se podařilo vytvořit souvislé ochranné pásmo napříč celé země (napříč od jižních k severním hranicích Mongolska)a zastavit postup nákazy směrem západním. Pouze v jednom případě ve Východním Gobi došlo k proniknutí slintavky přes naočkované pásmo. Proto ochranný pás byl rozšířen a československá vakcína se začala používat i přímo v ohnisku. V krátké době 10 až 14 dnů bylo další šíření slintavky zastaveno.

 

11. Vnitřní organizace práce expedice

 

a) Práce byla organizována ve skupinách po 2-3 pracovnících, kteří současně pracovaly na 3-4 pracovištích. Všechny skupiny byly řízeny přímo vedoucím expedice (v nepřítomnosti jeho zástupcem). Kromě toho byla denně určována dvoučlenná služba, která obstarávala vaření a běžné životní potřeby expedice. Byla dodržována zásada, že celá expedice pracovala na území jednoho somonu nebo státního statku. Všichni členové expedice byli společně ubytováni a po skupinách denně na pracoviště rozváženi terénními vozy. Objem denně přidělované vakcíny na konkrétní očkování musel být proti statistikám zvířat předloženým mongolskou stranou zvýšen o rezervu kolem 20 % (chovatele ze strachu o zvířata přiváděli k očkování všechna, tj. i oficiálně nehlášená).

 

b) Plánování práce bylo závislé především na organizačních opatřeních, která zajišťovaly jednak lidosprávní orgány a jednak představitelé zemědělských kooperativ, na karanténních opatřeních a přísunu vakcíny. K těmto okolnostem bylo nutno denně přihlížet při organizaci práce a plánování a volit vždy nejvhodnější, často i nejpřijatelnější způsob. Z tohoto důvodu nemohl být zpracován perspektivní plán práce na jednotlivé somony.

 

c) Hlavní zásadou řízení bylo co nejrychleji proočkovat vnímavá zvířata v ohrožené oblasti. Proto také nebyly dodržovány neděle a pravidelná pracovní doba v tom smyslu, že byla nejvyšší snaha využít podmínek a navakcinovat maximální počet zvířat. Naopak zase docházelo ke zdržení v práci vlivem mnohdy zdlouhavých přesunů v těžkém terénu, průtahů a komplikací vyplývajících z karanténních opatření, nedostatků v organizačním zajištění práce místními činiteli i někdy váznoucího přísunu potřebného množství vakcíny.

 

12. Pracovní výkony členů expedice

 

a) Pracovní výkon členů expedice spočíval zejména v dobré morálce všech pracovníků, v řízení a v organizace práce a jejím zajištění místními činiteli.

 

b) Vakcinace proti slintavce byla prováděna jednak ve Východogobijském ajmaku a Chentejském ajmaku. Pracovní výkon byl také ovlivněn různými přírodními podmínkami v těchto oblastech.

 

c) Ve Východogobijském ajmaku  se jednalo o práci v pouštních podmínkách. Pro naprostý nedostatek dřeva, úvaziště nebo ohrady nemohly být zřizovány. Proto se zde obyčejně očkovalo ve volném prostranství. V některých místech byla zvířata, a to většinou jen ovce, zaháněna do nízkých kamenných ohrad. Vakcinace se prováděla u skotu běžně ve volném stádu, jednotlivé kusy byly fixátory chytány a po provedení vakcinace označeny na zádi (aby bylo viditelné ze sedla jezdce) trusem rozmíchaným v moči. Stejný postup byl i při očkování velbloudů. Ovce byly většinou svazovány provazem hlavami k sobě nebo zaháněny do kamenných ohrad. Vzhledem k tomu, že se jednalo obyčejně o polodivoká stáda a práce probíhala v horku a obtížných pracovních podmínkách, byla s hlediska bezpečnosti při práci velmi náročná a fyzicky namáhavá. A to jak pro očkující členy expedice tak i pro fixátory. Poranění nebylo vzácností.

 

d) Příznivější podmínky byly v Chentejském ajmaku, kde se pracovalo ve stepi nebo leso-stepi. I zde byla stáda většinou polodivoká, ale byla obyčejně zaháněna do dřevěných ohrad, u kterých byly podle našeho návodu zřizovány dvě průběžné chodby. Tento způsob byl přijatelnější z bezpečnostního hlediska, umožňoval vyšší pracovní tempo a byl poněkud méně fyzicky náročný než v poušti Gobi.

 

13. K některým problémům ve Východogobijského ajmaku

                

Nebyly zaznamenány žádné změny až do 20. června 1964, kdy bylo zjištěno nové ohnisko v Altan-širce somonu za ochranným pásmem. Onemocněl nevakcinovaný skot, ovce a velbloudi, celkem 360 zvířat. Vakcinovaná zvířata v těsné blízkosti ohniska neonemocněla. Okolo 10,000 zvířat bylo uzavřeno v karanténě a čs.vakcína byla pohotově nasazena přímo v ohnisku. Po 7-10 dnech po vakcinaci se slintavka přestala dále šířit. V Altan-širce somonu byla naočkována veškerá vnímavá zvířata v počtu kolem 60,000 kusů. Současně bylo rozhodnuto rozšířit ochranný pás v Erdene a Orgon somonu podle našeho plánu  dále za město Sajšand a část Chai-airag somonu a Dalanžargalan somonu až po železniční trať. O počtu zvířat naočkovaných v tomto pásmu neměla expedice přesné zprávy. Ohnisko v |Altan-širce somonu bylo likvidováno a od té doby byl Východogobijský ajmak prostý slintavky.

 

Z deníku Dr M. Pospíchala: V tomto ajmaku o 110 000 km2 probíhá jediná železnice v Mongolsku (z Ulaanbaataru do Pekingu v Číně) a to v délce 500 km se 4 stanicemi. Lidé žijí v atarech, vždy několik jurt blízko sebe. V krajském městě je jedna 1-11 letá škola, jedna osmiletka a dvě střední školy. Po dva roky zde pracuje jeden lékař ! V ajmaku jsou 3 lékařské punkty a jedna nemocnice. Veterinární punkty jsou 4 s 9 veterinárními lékaři. Veterinárních felčařských punktů je zde  36. 14 osob tvoří mimořádnou krajskou protislintavkovou komisi. 400 osob je ve strážích na cestách. Mezi jednotlivými hlídkami je vzdálenost v průměru 8 km. Od poloviny května začíná pohyb stád a stěhování nomádských rodin směrem k Ulaanbaataru a k sovětským hranicím, kam dorazí koncem září a v říjnu a vykrmená zvířata jdou na jatky.  Délka cesty bývá 1 200 -1 400 km.

 

Z deníku Dr Š. Mártona: „Čtvrtý májový den se zdál jako každý jiný.  Okolo oběda zesílil  vítr. Náhle se zatmělo a byla tma jako v noci. Mohutná černá stěna, za kterou zmizelo sluníčko, se valila na nás. Naše auta měla rozsvícené reflektory, abychom k nim trefili, i když byla od nás jen několik kroků. Potom se spustilo peklo. Nedalo se dýchat a nebylo nic vidět. I v kabině auta byl tlak tak silný, že jsme se dusili. Jemný prach se dostal dovnitř i přes plátěnou střechu. Gobi zmizela v oblaku písku a štěrku. Ohlušující hukot větru a údery kaménků narážejících na kovovou karoserii aut přímo „trhaly“ bubínky. Drsný prach byl vynesen větrem do neuvěřitelné výšky. Podle lomcování autem místní šofer Dorci odhadl rychlost větru na 150 km za hodinu; výšku prachového oblaku odhadl na 2 000 m.. Peklo trvalo asi půl hodiny. Okolo nás bylo všecko jiné než před bouřkou. Krajina vypadala jako po mohutném úklidu. Písek a štěrk zmizel, zůstaly jen balvany, skály a jurty. Vrátili jsme se do našeho tábora jako první dvojice. Dva členové expedice, kteří ten den měli službu v kuchyni chráněné skalami, líčili hrůzy písečné bouře nám, kteří jsme ji přežili v nechráněném otevřeném terénu. Kuchynský stan byl zachráněn tím, že byl obložen dřevěnými bednami. Ostatní stany, mimo horolezeckého nízkého malého stanu Pamír, všechny odvál vítr včetně osobní výbavy, které jsme zanechali ve stanech. Běsnící vichřice použila celty stanů jako plachty plachetnic. Kolíky vytrhala ze země a hliníkové konstrukce zohýbala tak jako by byly z plastelíny. Uvolněné stany se přeměnily v létající „balony“, které přistály na úpatí skalní stěny. Hrabat se pod skalní stěnou v hromadě plachet, batohů, prádla a šatstva a najít to svoje nebylo jednoduché. Ve výbavě expedice jsme měli náhradní stanové tyče a tak jsme se pustili do obnovy tábora.

 

 

14. K některým problémům v Chentejském ajmaku

 

a) Do tohoto ajmaku se rozšířila slintavka ze sousedního Východního ajmaku koncem ledna a v únoru 1964. Také zde byla provedena aftizace na území několika somonů a v těsní blízkosti hlavního města ajmaku Onderchan byla v době našeho příjezdu čerstvá ohniska. Epizootologická situace zde byla podstatně komplikovanější než ve Východogobijském ajmaku. Aftizovaná území netvořila souvislý pás, ale některé somony, např. Nerovlin somon, tvořily nezamořené enklávy v zamořeném teritoriu.

 

b) Přes tuto vážnou situaci byl zásah naši expedice oddalován v důsledku názorových rozporů mezi mongolskými odborníky na další protinákazová opatření (aftizace nebo vakcinace) a teprve po rozhodnutí Státní protinákazové komise jsme započali dne 28. května 1964 očkovat na Státním statku Onderchan, kde byla nejvážnější epizootologická situace. Byla zde zjištěna nová ohniska slintavky  a sice 22. května v hospodářství Talchaa, 25. května v hospodářství Luftšanžancyn a 30. května v hospodářství Sundev o celkovém počtu 2,680 kusů nemocných zvířat. V těsné blízkosti Goschozu na území Bajanchutag somonu za řekou Cherlen onemocnělo na 7 tisíc zvířat v 5 atarech. Proto byli z naši expedice vyčleněni dva veterinární lékaři, kteří naočkovali ohrožená stáda, která byla takřka v přímém styku s ohniskem. Poprvé zde byla použita naše vakcína v bezprostřední blízkosti ohniska. Vakcína se výborně osvědčila, slintavka se dále nešířila. Po skončení očkování ve státním hospodářství Onderchan jsme vakcinovali všechna zvířata v Bajandraga somonu.

 

c) Mezitím také sovětská protislintavková expedice připravila menší množství protislintavkové vakcíny z místního kmene, se kterou bylo naočkováno v Chentejském ajmaku 6,706 kusů skotu a velbloudů.

 

c) Podle plánu Dr Kouby byl vytvořen ochranný pás od severu k jihu podél hranic karantény československou vakcínou. Po průkazném úspěchu naši metody a vakcíny pak do tohoto plánu byli zapojeni jak mongolští tak i sovětští veterinární lékaři, jejichž vakcína neuspěla.

 

d) Přehled očkování

 

Dadal somon – severní část území aftizována, skot očkován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

Bajandrag – vše československou vakcínou

Norovrin somon – vše československou vakcínou

Bajan–ovon somon – část aftizována k řece Cherlenu, skot očkován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

Inderneg somon – vše československou vakcínou

Meren somon – vše československou vakcínou

Statek Onderchan – československou vakcínou

Bajan-chytat somon – skot a velbloudi aftizováni, ovce a kozy československou vakcínou

Galšin somon – část aftizována, skot vakcinován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

Bujan somon – část aftizována, skot vakcinován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

 

e) Ohniska v Binder somonu. Dne 19.7.1964 byla zjištěna slintavka ve starém somonu a dne 21.7.1964 na II. Brigádě vzdálené asi 25 km od prvého ohniska. Ve starém somonu – vzdáleným asi 3-5 km od nového  somonního centra - se nacházela plemenářská stanice, výkrmna prasat a soukromý skot. Poprvé zde bylo vakcinováno dne 30.6.1964 místním veterinářem 66 plemenných beranů a dne 7.7.1964 očkoval Dr Cendechu zbytkem vakcíny plemenné býky (7) a část soukromého skotu (166 kusů). Zbývající skot (48 kusů) byl očkován až dne 19.7.1964, poněvadž dříve nebyla vakcína. Ke dni zjištění nákazy uhynulo celkem 8 kusů nevakcinovaného skotu. Prvý kus uhynul údajně podle Mongolů dne 12.7.1964, avšak podle našeho zjištění byl první úhyn již dne 29.6.1964. Tyto úhyny byly zpočátku považovány za pasteurelózu, která se zde pravidelně vyskytuje a nebyly nám hlášeny. Při šetření v ohnisku měla slintavka u neočkovaných kusů těžký průběh s apoplektickou formou, zatímco u očkovaných kusů probíhala lechce (mělké afty na jazyku a dásních). Druhé ohnisko bylo ve vzdálenosti asi 25 km směrem na Batširce somon. Vacinace veškerého družstevního skotu zde byla provedena ve dnech 28 a 29.6.1964. Slintavka byla zjištěna dne 21.7.1964 a ze stavu asi 800 kusů onemocnělo celkem 42 kusů a jak bylo později zjištěno, převážně soukromého skotu, který si chavetelé nenechali očkovat. Největší pravděpodobnost přenosu slintavky na II. Brigádu připadá v úvahu v době Naadamu, tj. 11 a 12. 7.1964, kdy se slavnosti konaly přímo ve starém somonu, tedy v ohnisku již v době prvních úhynů.

 

f) V Binder somonu onemocněnlo 196 kusů skotu a 123 prasat, uhynulo 48 kusů skotu a 53 prasat.  Členové expedice se účastnili protinákazových opatření přímo v ohnisku a přesvědčili se o formální práci civilních a vojenských postů, které dovolily volný pohyb, zejména přechod skotu přes hranice karantény. Onemocněl témeř výlučně nevakcinovaný soukromý skot. Vedoucí ajmační činitelé chtěli provést aftizaci zbývajících somonů ajmaku. Tomu čsl. expedice zabránila. Slintavka se z těchto dvou ohnisek díky zpřísnění protislintavkových opatření a vakcinaci dále nerozšířila.

 

g) Jako poslední expedice očkovala Omnegelder somon, kde byla práce nejlépe organizovaná. Mongolská skupina navakcinovala zvířata v Batširce somonu a tím byla vyčerpána další vakcina. V Ulaabaataru zůstala pouze rezerva 200 litrů. Původní plán vakcinace II etapy v Chentejském ajmaku nemohl být dodržen, poněvadž větší množství vakcíny bylo zasláno do východogobijského ajmaku k likvidaci slintavky v Altan-širce somonu.

 

15. Situace v době ukončení expedice

 

V aftizovaném území, jmenovitě v Suchebatarském ajmaku se po celé období pobytu československé expedice v Mongolsku občas vyskytovala nová ohniska slintavky, která však neměla charakter epizootie. Dne 23.9.1964 bylo hlášeno onemocnění velbloudů slintavkou v Erdenecagan, Ulbajen a Mulchoan somonech Suchebaterského ajmaku. Při aftizaci zřejmě došlo k onemocnění jen části zvířat a tak k nedokonalé tvorbě imunity ve stádech. Expedice doporučila ihned provést vakcinaci s československou vakcínou v ohniscích, což přineslo žádoucí efekt.

 

Ohniska Altan širce a Binder somonu byla likvidována, v navakcinovaném ochranném pásmu se nevyskytl žádný případ onemocnění a podařilo se zastavit šíření slintavky západním směrem. Byla projednána dodávka další vakciny z Československa a naplánováno naočkovat zbývající somony v Chentejském ajmaku, případně dále rozšířit ochranné pásmo ve východogobijském ajmaku, aby tak mohla být zrušena karantenní opatření.

 

16. Počet naočkovaných zvířat

 

a) Celkem bylo ve spolupráci s mongolskými a sovětským veterinárními lékaři naočkováno československou vakcínou 790,548 kusů zvířat. Z toho členové naši expedice naočkovali od dubna do října 1964 448 tisíc zvířat (12,029 velbloudů, 59,683 kusů skotu, 334,192 ovcí, 41,571 koz a 305 prasat) – 147 tisíc ve Východogobijském ajmaku a 301 tisíc v Chentejském ajmaku (Tab. 1). Procento mláďat z vakcinovaných činilo u velbloudů 12.84, u skotu 17.41, u ovcí 24.28 a u koz 19.87.

 

Příklad: Ve Východogobijském ajmaku na vakcinační pásmo v délce přes 350 km a v šíři do 80 km bylo spotřebováno přes 500 litrů vakcíny.

 

b) Po úspěšném průkazu efektivity a neškodnosti československé vakcíny nastoupila masová vakcina nahrazující aftizaci. Bylo nutno  dalších 2,000 litrů vakciny, která byla rychle dovezena.

 

c) Bivalentní československá vakcína proti typům A+O byla vyrobena v Biovetě Terezín (Klobouk, 1951; Dombek, 1955) při požití Waldmannovy metody. Dávky byly následující: 15 ml u velbloudů, 10 ml u dospělého skotu, 5 ml u telat, 3 ml u dospělých ovcí, 2 ml u jehňat, 3 ml u dospělých koz a 2 ml u kůzlat.

 

                                    

17. Činnost expedice na úseku diagnosticky tuberkulózy, brucelózy a vozhřivky

 

a) Na základě dodatečné žádosti mongolských orgánů československá protislintavková expedice byla požádána, aby po skončení protislintavkové akce ještě pomohla zahájit pilotní diagnostický program proti tuberkulóze skotu, brucelóze zvířat a vozhřivce koní.

 

b) V této souvislosti byla dovezena s předstihem mobilní diagnostická laboratoř a vedoucí expedice byl požádán, aby před svým odjezdem vypracoval za asistence některých odborníků z jiných států příslušné návrhy pro budoucí mezinárodní akci na území celého Mongolska  a aby první návrhy si ověřil ve vybraných závodech.

 

c) V Bajan-agt somonu v Bulgan-ajmaku expedice provedla všechny tři druhu vyšetření, t.j. na tuberkulózu, brucelózu a vozhřivku.

 

d) Brucelóza: Byly odebírány krve pro serologické vyšetřování a prováděny alergické zkoušky F-alergenem. Krve byly odebrány celkem u 2,018 zvířat, z toho u 1,605 kusů skotu, u 156 plemenných beranů, 233 koz a 34 velbloudů. Vyšetřeny byly všechny krávy somonu na 3 mléčných farmách. U 631 bylo provedeno současně serologické i alergické vyšetření a porovnávány výsledky. U skotu bylo zjištěno serologicky 22,5 % positivních a dubiozních reakcí, alergicky 16,9 %; Celkově reagovalo positivně (serologicky a alergicky) 30,2 % zvířat. U beranů a koz byly zjištěny jen ojedinělé dubiozní reakce (1,9 a 1,3 % ) a u velbloudů byla pouze jedna pozitivní reakce. Anamnesticky bylo nám sděleno, že ve stádech se vyskytují časté potraty, zadržení lůžek i poporodní úhyny krav. Doporučili jsme provést vakcinaci vakcínou B-19 všech zvířat na méčných farmách. Na základě vyšetření v Bajan-agt somonu bylo možno předpokládat, že zamoření zejména skotu bude značné a tlumení v místních podmínkách obtížné, zejména pokud šlo o evidenci zvířat, jejich izolaci, zamezení styku na pastvinách, dezinfekci a ochranu zdraví lidí. Z orientačního šetření vyplynula nutnost  zaměřit se přednostně na skot plmenný a mléčná hospodářství.

 

e) Tuberkulóza. Na 3 mléčných farmách byla provedena tuberkulinace u 993 kusů skotu. 456 kusů skotu bylo tuberkulinováno současně československým purifikovaným a sovětským alt tuberkulinem a porovnávaly se výsledky. Celkem reagoval jeden kus pozitivně a 6 kusů bylo dubiozních (v těchto případech vzhledem k nákazové situaci ve stádech se mohlo jednat o paraalergie). Předběžně bylo možno usuzovat, že tuberkulóza nebude v Mongolsku zdaleka takovým problémem jako brucelóza.

 

f) Vozhřivka. Na počátku byly provedeny dvě orientační zkoušky; zejména pro získání zkušeností s fixací zvířat a organizaci práce. Serologicky bylo vyšetřeno 30 koní, 1 reakce byla pozitivní, 9 dubiozních, Alergické zkoušky byly provedeny u 46 koní, z toho bylo 9 pozitivních a u 34 velbloudů - vše negativní. Koně byli uvázáni v ohradě, ráno byla provedena maleinace, večer posouzení. Positivní reakce byly velmi výrazné, zvláště u jednoho hřebce byla velmi silná celková alergická reakce (mukopurulentní výtok z očí a nozder, zrychlenný dech). Zamoření stáda bylo zřejmě značné a zde se předpokládalo, že uplatňování protinákazových opatření bude nejobtížnější. Samotné chytání polodivokých koní, jejich uvazování při nedostatku pracovních sil bude velmi nesnadné. Izolace positivních kusů při volném pohybu na pastvinách byla v místních podmínkách zatím nepředstavitelná, neboť přesun stáda o 50-100 km denně byl běžný. I kdyby se stádo podařilo rozdělit na zdravé a pozitivní kusy a tyto umístit odděleně na vzdálených místech somonu, pak nelze bez trvalého dohledu pastevců zabránit jejich spojení. A stálou přítomnost pastevců u koní nebylo možno v danných podmínkách zajistit. Situaci ještě zhoršovalo podceñování protiepizootických opatření samotnými chovateli.

 

g) Evidence zvířat. Posledním úkolem československé expedice bylo prověřit stav evidence zvířat jako další z předpokladů pro aktivity příštích mezinárodních expedic. Základem diagnostických akcí i protinákazových opatření je řádná evidence všech vyšetřovaných zvířat. I když expedice zkoušela různé způsoby označování zvířat, nebylo dosaženo dobrých výsledků. U 29 % skotu nemohlo být při posuzování evidováno (čísla nečitelná, bez čísel nebo zvířata nebyla předvedena). U skotu bylo zkoušeno několik způsobů označování. Především to bylo podle mongolských způsobů psaní čísel na proužky plátna a jejich uvazování do žíní ocasu. Výsledky na jednotlivých farmách byly rozdílné, velmi záleželo zejména na řádném uvazování čísel do ocasu. Tento způsob nevyhovoval neboť  řada čísel byla buď ztracena nebo nečitelná (déšt, moč, výkaly). Dále jsme psali čísla dobytčí  křídou na boky, hřbet nebo záď zvířat, ale i zde byla některá čísla nečitelná a stejný výsledek byl i při použití olejového laku. Vzhledem k tomu, že skot v Mongolsku většinou nebyl označen (čísla na rozích byla jen u některých kusů), bylo doporučeno pro připravovanou akci použít trvalých barev s dusičnanem stříbrným, barvou na vlasy apod.  Mongolští pracovníci používali při diagnostických akcích ještě další metody, že totiž v protokolu popisovali jednotlivé kusy jmény, dle zbarvení a pod., což  bylo pro členy československé expedice vzhledem k neznalosti jazyka nesrozumitelné. Na dvou farmách jsme označovali pozitivní skot proděravěním ušního boltce. I toto však mělo své nedostatky, neboť  pastevci rozřezávali zvířatům uši za různým účelem (narození telete apod.) a některé ušní boltce byly značně poškozeny, takže děrování nebylo znatelné.

 

Ovce a kozy neměly rovněž žádné trvalé značky. A zde bylo označování ještě obtížnější a závěrem bylo doporučení značek z umělé hmoty. U velbloudů a u koní jsme používali označení dobytčí křídou a čísla byla dobře čitelná, ovšem posuzování bylo prováděno po 12 hodinách na rozdíl od skotu.

 

Veškerá tato označování měla krátkodobý charakter a měla sloužit jen pro provádění diagnostických akcí, avšak byla neodstatečná při protinákazových opatřeních, kde bylo třeba zajistit trvalou evidenci. Jednotné označování bylo nutno projednat s mongolskou stranou před započetím mezinárodních diagnostických akcí vo následujících letech.

 

18. Poskytování zdravotní pomoci

 

a) Zdravotnická pomoc byla poskytována jednak příslušníkům expedice, včetně mongolských průvodců a řidičů, jednak obyvatelstvu v somonech, kde expedice pracovala. Preventivně byla provedena třikrát aplikace gamaglobulinu všem členům expedice.

 

b) Pomoc byla u členů expedice a mongolských průvodců nejčastěji poskytována při ošetření ran a na druhém místě při onemocnění zažívacího traktu.

 

c) Jednou byli hromadně příslušníci expedice postiženi průjmovým onemocněním, provázeným zvýšenými teplotami a celkovými klinickými příznaky (slabost, bolesti hlavy, kloubů apod.). Nemoc měla infekční charakter. Jejím původce byl citlivý např. na antibiotika tetracyklinové řady (tetracyklin, oxymykoin). Bližší identifikací nebylo možno v terénu provést. S výjimkou jednoho člena byli onemocněním postiženi všichni členové expedice. Jinak zdravotní stav členů expedice bylo po celou dobu dobrý.

 

d) Zdravotnická pomoc místnímu obyvatelstvu byla poskytována v plném rozsahu podle potřeby. V Bojanadraga somonu, kam vázl přísun léků v důsledku karanténních protislintavkových izolačních opatření v ajmaku, byly některé naše léky předány místnímu felčarovi. V největším počtu případů bylo provedeno ošetření očí, zažívacího traktu, ran, horních cest dýchacích apod. Počty ošetření místních obyvatel: Státní statek Onderchan – 82 osob, Bajanadraga somon – 108 osob. Binder somon – 86 osob a Omnedelger somon – 56 osob. Celkem zdravotnická pomoc byla poskytnuta 332 osobám z místního obyvatelstva. V jednom případě byl zachráněn chlapec uštknutý jedovatým hadem (expedice byla vybavena protihadími séry získanými v sovětské Omské biofabrice). Z humánních léčiv byla některá pro naléhavou potřebu předána lékaři československých geologů a výpravy pracujících na stavbě radiové vysílací stanice v Bajan-ulgu.

 

19. Časový průběh československé protislintavkové expedice

 

12. dubna 1964 – odlet z Prahy

13. dubna 1964 – přílet do Ulaanbaataru

14. dubna 1964 -  Ulaanbaatar – jednání na ministerstvu zemědělství

15.-21. dubna 1964 – Ulaanbaatar – vybalování materiálu, přejímání vozidel, kompletní příprava k odjezdu do pouště Gobi

22.-23. dubna 1964 - cesta do Gobi

24. dubna – Sajšand – jednání s představiteli ajmaku o zajištění podmínek pro očkovací akci

25. dubna 1964 – pokračování cesty pouští k čínským hranicím

26. dubna 1964 – Erdene somon – zřízení stanového tábora a začátek vlastního očkování

27-28. dubna 1964 – Erdene somon – protislintavkové očkování

29. dubna 1964 – přesun do Delgereg somonu

30.dubna – 5. května 1964 – protislintavkové očkování v Delgereg somonu

6. května 1964 – přesun do Ichet somonu

7.-11. května 1964 – protislintavkové očkování v Ichet somonu

12. května 1964 – přesun do Bajanmech somonu

13.-24. května 1964 – protislintavkové očkování v Bajanmech somonu, přípravy na přesun do chentejského ajmaku, oprava materiálu a vozidel po komplikovaném přestupu řeky Cherlen

25. května 1964 – přesun do Onderchanu

26. května 1964 – úprava materiálu

27. května – 1. června 1964 – státní hospodářství Onderchan: očkování proti slintavce

2. června 1964 – přesun do Bajan-andraga somonu

3. – 17. června 1964 – Bajan-andraga somon – protislintavkové očkování

18.-19. června 1964 – přesun do Ulaanbaataru

20.-25. června 1964 – Ulaanbaatar – doplnění zásob materiálu a vakcíny, nezbytné opravy

26.-27. června 1964 – přesun do Binder somonu

28.-29.června 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování, Dr Ševčík a technik Matouš očkovali v Bajan-andraga somonu

36. června – 8. července 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování

9. července 1964 – přesun do Ulaanbaataru

10.-16. července 1964 – Ulaanbaatar – doplnění zásob, převzetí další vakcíny z Československa – účast na naadamu

17. července 1964  – přesun do Binder somonu

18.–31. července 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování, diagnostická, preventivní  a organizační činnost ve dvou ohniscích slintavky

1. srpna 1964 – přesun do Onderchanu

2.- 5. srpna 1964 – Onderchan – jednání s ajmačními představiteli o organizaci protislintavkových opatřeních a očkování

6. srpna 1964 – přesun do Omnedelger somonu

7.-15. srpna 1964 – Omnedelger somon – protislintavkové očkování

16. srpna 1964 – přesun do Ulaanbaataru

17.-31-srpna 1964 – Ulaanbaatar – částečná inventura, příprava materiálu k diagnostickým akcím, úprava laboratoře a agregátu

1. září 1964 – přesun do Bulgan ajmaku

2. září 1964 – jednání s ajmačními představiteli o organizaci činnosti expedice v ajmaku

3. září 1964 – přesun do Bajan-agt somonu

4.-16. září 1964 – Bajan-agt somon – diagnostické akce: vyšetřování na brucelózu, tuberkulózu a vozhřivku

17.-18. září 1964 – přesun do Ulaanbaataru

19.-5. října 1964 – Ulaanbaatar: závěrečná inventura, ošetření, konzervace, uložení materiálů a vozidel, předání části materiálu mongolské straně a vypracování závěrečné zprávy

6.-11-října – cesta zpět do Československa

 

20. Činnost vedoucího československé protislintavkové expedice

 

Základním jeho úkolem bylo zorganizovat a vést 15 člennou veterinární expedici po období potřebné k zahájení a rozvinutí celé akce. Expedice měl tři hlavní úkoly:

a) účast na protislintavkových opatřeních v terénu s cílem zastavit a zlikvidovat slintavkou vlnu šířící se z východu na západ země

b) experimentální ověření československé protislintavkové vakcíny proti místním mongolskými slintavkovým kmenům

c) po skončení těchto úkolů připravit a zahájit experimentální akci diagnostiky brucelózy, tuberkulózy a vozhřivky včetně ozdravovacích opatření.

 

Průběh cesty:

 

12.4.1964 spolu s celou expedicí – 11,00 hod. odlet z Prahy

                    22,20 hod. odlet z Moskvy

13.4.1964 – 16,00 hod. (místního času) přílet do Ulaabaataru

14.4. 1964 – jednání u náměstka ministra zemědělství p. Ajuše o programu expedice, přílet 2 československých letadel s protislintavkovou vakcínou a materiálem pro expedici – přivítání ministrem zemědělství p. Baldžinjamem a našim velvyslancem p. Pokorným

15.4.1964 – hledání vhodných místností pro sklad našeho materiálu, účast na slavnosti Svazu čsl.-mongolského přátelství

16.4.1964 – jednání s náměstkem ministra zemědělství p. Ajušem o konkrétních podmínkách pro práci naši expedice, o doprovodném mongolském personálu, organizaci očkovacích akcí se strany mongolských orgánů a o programu a vytvoření podmínek pro naše specialisty z Biovety Terezín k experimentům ohledně kompatibility naší vakcíny a mongolskými slintavkovými kmeny (vzhledem k minulým špatným zkušenostem s vakcinací byla k naši vakcíně nedůvěra a zřejmě proto nás poslali do Východogobijského ajmaku až k čínským hranicím); kontrola skladu materiálu expedice i vakcíny

17.4.1964 – jednání na československém velvyslanectví o našem programu a o organizačních otázkách pomoci při zajišťování expedice; pokračování přípravných prací ve skladu našeho materiálu

18.4.1964 – přebírání prvních vozů GAZ naši expedice, nakoupených v Irkutsku; práce v našem skladě

19.4.1964 – neděle volno

20.4.1964 – přípravné práce k odjezdu do terénu – neskladu, na ministerstvu zemědělství a na velvyslanectví

21.4.1964 – přípravné práce k odjezdu do terénu ve skladu, příprava všech vozů, výstroje a ostatního materiálu

22.4.1964 – odjezd auty (kolona) z Ulaabaataru směrem na východogobijský ajmak, dorazili do Sumber somonu

23.4.1964 – pokračování v cestě auty – dorazili do Sajšandu, hlavního města výchovo-gobijského ajmaku

24.4.1964 – jednání s vedením ajmaku o organizačním zabezpečení ochranného očkování proti slintavce, sestavení konkrétního plánu akce a seznámení se s nákazovou situací v ajmaku

25.4.1964 – pokračování v cestě, kolona dorazila do cílového Erdene somonu

26.4.1964 – (neděle) přesunem z obce Erdene somonu do jižní části tohoto okresu, zřízení našeho táboru a ihned započato ochranné očkování proti slintavce

27.4.1964 – očkování proti slintavce v Erdene somonu

28.4.1964 – dokončení očkování v Erdene somonu

29.4.1964 -  přesun expedice z Erdene somonu do Delgerech somonu

30.4.1964 – očkování proti slintavce v Delgerech somonu

1.5. 1964 – účast na 1. máji v Delgerech somonu

2.5.1964 – přesun expedice do východní části Delgerech somonu

3.5.1964 – (neděle) pokračování v očkování v Delgerech somonu, jednání o zajištění pokusu s naší vakcínou za přítomnosti vedoucího mongolské veterinární služby Dr Sugaaradži

5.5.1964 – cesta autem z Erdene somonu do Sajšandu a odtud letadlem (Antonov – 10) společně s Dr Sugaaradžou a Dr Fedákem do Dadalu

6.5.1964 – jednání v Dadalu o dalším postupu proti slintavce v Mongolsku za účasti členu mimořádné vládní komise

7.5.1964 – jednání v Dadalu o spolupráci mezi československou a sovětskou protislintavkovou expedicí  s vedoucím sovětské expedice  Dr Mustafajem

8.5.1964 – Dadal – účast jako člen hodnotící komise experimentu o účinnosti pokusné sovětské protislintavkové vakcíny vyrobené z místního kmene slintavky

9. 5.1964 – odlet z Dadalu přes Onderchan do Sajšandu o vozem v noci do Ichet somonu, kde byla v tu dobu umístěn tábor naši expedice

10.5.1964 – (neděle) projednání dalších úkolů naši expedice; odjezd autem z Ichet somonu do Sajšandu a p. Smutným a Dr Sugaaradžou k převzetí naši diagnostické laboratoře

11.5.1964 – letadlem ze Sajšandu do Ulaanbaataru – přes dvojnásobný dezinfekční filtr

12.5.1964 – oficielní převzetí pojízdné diagnostické laboratoře, práce ve skladu expedice, jednání na ministerstvu zemědělství a na čsl. Velvyslanectví

13.5.1964 – návštěva Biofabriky v Sanginu – účast při kontrolní porážce a pitvě infikovaného skotu virem moru (kontrolní zvířata při výrobě specifické vakcíny proti moru skotu; projednání návrhu protibrucelózních instrukcí

14.5.1964 – jednání na ministerstvu zemědělství se členy mimořádné vládní komise o rozporech v metodách boje proti slintavce v Mongolsku – vakcinace nebo aftizace, projednání našeho plánu ke konečné likvidaci slintavky v Mongolsku založeném na dvojité bariéře a ochranném očkování naší vakcínou (pochybnosti se strany mongolských pracovníků k vakcinaci přetrvávají

15.5.1964 – jednání s Dr Celendážem, hlavního mongolského specialisty v brucelóze o mých kritických připomínkách k návrhu boje proti této nákaze; cesta autem do Batomber somonu

16.5.1964 – Batsumber somon –  ohnisko plicní nákazy skotu, klinická vyšetření a opatření

17.5.1964 – práce na návrh plánu konečné likvidace slintavky v Mongolsku

18.5.1964 – dokončení návrh plánu konečné likvidace slintavky v Mongolsku v ruštině; audience u předsedy mimořádné vládní protislintavkové komise – státního prokurátora p. Endondujčiva

20.5.1964 – na velvyslanectví – vypracování písemných pokynů pro mého zástupce Dr. M. Pospíchala, který převezme vedení expedice po mém odjezdu; projednání a upřesnění náplně práce a organizace pojízdné diagnostické laboratoře

21.5.1964 – autem Ulaanbaataru do Sajšandu s Dr Sugaaradžou

22.5.1964 – autem ze Sajšandu do Erdene somonu – komisionelní posouzení výsledků experimentu o imunogennosti čsl. protislintavkové vakcíny proti slintavkovým kmenům z Gobi a Chenteje. Na závěr jedná bylo přijato rozhodnutí o nutnosti pokus opakovat a o účelnosti použít čsl. Vakcínu v omezeném měřítku v chentejském ajmaku. O dalším osudu vakcinace čsl. Vakcínou rozhodne opakovaný pokus v Chenteji (lepší podmínky pro práci s virem uschovaným v zamrazeném stavu a ne v primitivních podmínkách pouště Gobi bez příslušných laboratorních podmínek – virus musel byl uchováván v hloubce asi 4 metrů – při zevních teplotách až 50 st. Celsia a proto byl tak zeslaben, že neonemocněly ani nevakcinované kontroly)

23.5.1964 – s Dr Sugaaradžou autem z Erdene přes Sajšand do Bujant somonu (chentejský ajmak)

24.5.1964 – (neděle) autem z Bujant somonu přes Galšar somon, Bujantchitan somon do Onderchanu. Cestou v každém somonu návštěvy ohnisek a operativní řešení dalších postupů

25.5.1964 – Onderchan – organizační přípravy očkovací akce v chentejském ajmaku, opětovné setkání s naší expedicí, která dorazila z východogobijského ajmaku

26.5.1964 – Onderchan – konkretizace plánu vytvoření imunního pásma od hranic ve východogobijském ajmaku až k sovětským; rozdělování čsl. vakcíny na somony, pro očkovací skupiny československé, mongolské a sovětské

27.5.1964 – vojenským letadlem s Dr Sugaaradžou z Onderchanu do Ulaabaataru, dvakrát projití protislintavkovými filtry na letištích; příprava k odjezdu domů

28.5.1964 – jednání na ministerstvu zemědělství a na čsl. Velvyslanectví; ministr telefonoval, že nemám odjíždět

29.5.1964 – návštěva Vysoké školy zemědělské; organizace opravy elektrického agregátu naší pojízdné diagnostické laboratoře (agregát praskl mrazem cestou železnicí přes Sibiř – v Brně tam zapomněli chladící vodu)

30.5.1964 – audience u ministra zemědělství p. Baldžinjama; velvyslanec dává pokyn na žádost ministra, abych neodjížděl (problém kompatibility čsl. vakcíny nedořešen experimentálně) a nový úkol přípravy expedicí proti brucelóze, tuberkulóze a vozhřivce na příští 3 roky. (s asistencí místního specialisty Dr Čelendaže, Prof. Dr Karpišova z Moskvy a Prof.Dr Čenčeva  ze Sofie)

31.5.1964 – psaní cestovní zprávy

1.6.1964 – jednání na ministerstvu zemědělství a velvyslanectví, konkretizace mého dalšího pracovního programu;  zahájena práce v budově Akademie věd na návrhu boje proti brucelóze v Mongolsku; jednání o dalším společném postupu naší a sovětské protislintavkové expedice s vedoucím sovětské expedice Dr Mustafajem

2.6.1964 – Ministerstvo zemědělství – jednání o formě příprav na mezinárodní veterinární pomoci Mongolsku; Akademie věd – práce na návrhu metod boje proti brucelóze v Mongolsku

3.6.1964 – vypravení čsl. pojízdné laboratoře do Onderchanu; v Akademii věd: práce na návrhu metod boje proti brucelóze v Mongolsku; ministerstvo zemědělství – jednání o dalším postupu proti slintavce a pracovní náplni naši expedice

4.6.1964 – Akademie věd – dokončení návrhu metod boje proti brucelóze v Mongolsku

5.6.1964 – Akademie věd – zahájení prací na návrhu boje proti tuberkulóze zvířat v Mongolsku; velvyslanectví – informace velvyslance o postupu naši expedice a plnění nových úkolů

6.6.1964 – velvyslanectví – zpracování zprávy o činnosti expedice a o poznatcích získaných v Mongolsku

7.6.1964 – (neděle) účast na „naadamu“ pořádaným ministerstvem zemědělství v Sanginu (Biofabrika)

8.6.1964 – Akademie věd – dokončení prací na návrhu metod boje proti tuberkulóze zvířat v Mongolsku; ministerstvo zemědělství – operativní řešení nově vzniklé situace ve slintavce v chentejském ajmaku (nová ohniska)

9.6.1964 – autem do Bajangolu v selengejském ajmaku

10.6.1964 – ověřování mých návrhů protituberkulózních a protibrucelózních metodik na státním statku v Zuucharaa a v družstvu Bajangol; autem do barchanu

11.6.1964 – ověřování návrhů protituberkulózních a protiubrucelózních metodik na státním statku a v družstvu Barchan; autem do Suchebaataru

12.6.1964 – projednání mých návrhů protituberkulózních a protibrucelózních metodik s vedením ajmaku; příprava diagnostické ozdravovací akce v tomto kraji, kde bude pracovat naše expedice; autem zpět do Barchanu

13.6.1964 – Družstvo Barchan – řešení likvidace vozhřivky koní a plicní nákazy skotu; autem do Ulaanbaataru

14.6.1964 (neděle) – úprava návrhů protituberkulosních a protibrucelózních metodik podle získaných praktických zkušeností a připomínek z minulého týdne

15.6.1964 – Ministerstvo zemědělství a velvyslanectví – otázka další činnosti naši expedice; Akademie věd – práce na návrhu metod boje proti vozhřivce koní v Mongolsku

16.6.1964 – Akademie věd – práce na návrhu metod boje proti vozhřivce v Mongolsku a na přípravách k celostátní ozdravovací akci

17.6.1964 – ministerstvo zemědělství – jednání u náměstka ministra p. Ajuše; letiště – čekání na zlepšení počasí k odletu do Chenteje

18.6.1964 – letadlem z Ulaanbaataru do Onderchanu, člen komise k posouzení opakované pokusu o účinnosti naší vakcíny proti místním mongolským kmenů; experiment dopadl perfektně a od tohoto okamžiku padly všechny pochyby o naší vakcíně; ihned byl vypracován konkrétní plán dalšího imunizačního postupu proti slintavce v Mongolsku zcela dle koncepce československé expedice (ostatní se pak k nám připojili a očkovali jen naší vakcínou)

19.6.1964 – vozem z Onderchanu do Ulaanbaataru, kde mne čekala zpráva o úmrtí mého otce

20.6.1964 – odlet z Ulaanbaataru

 

Výše uvedené protinákazové metodiky, ověřené na řadě mongolských podniků, pak předložila mongolská strana  spřátelených státům k informaci a připomínkám jako podklad ozdravovací akce v Mongolsku v nejbližších  letech (viz http//vaclavkouba.byl.cz/babmongolia.htm).

 

 

21. Výsledek činnosti protislintavkové expedice uplatňující československý plán

 

a) Ze strany československé expedice byl jejím vedoucím předložen návrh plánu likvidace slintavky v zemi založený na moderní koncepci spočívající v komplexní prevenci zdravých oblastí zejména pomocí vakcinace vnímavých zvířat a tím vytvoření širokého ochranného pásma. Tento v místních podmínkách „revoluční“ plán se definitivně prosadil až po velmi úspěšném použití československé vakcíny v terénu a po exaktní titraci vakcíny a průkazu její kompatibility s místním slintavkovým typem viru. Byla vytvořena dvojitá bariéra proti slintavkové vlně spočívající v širokém pásmu bez vnímavých zvířat a na to navazujícím širokém pásmu očkovaných zvířat. To se ukázalo jako rozhodující řešení a znamenalo i konečnou likvidaci slintavkové nákazy na mongolském teritoriu. Hlavním našim kriteriem byl konkrétní výsledek v terénu.

 

b) Navržená a prakticky prováděná proti slintavková opatření i čs. vakcína se tedy v mongolských podmínkách velmi dobře osvědčily a získaly plnou důvěru u mongolských orgánů. Práce čs. expedice byla vysoce oceněna mongolskými státními představiteli, členům expedice byla udělena státní vyznamenání (např. Dr Pospíchal obdržel „Řád práce“) a uznání ministerstva zemědělství Mongolska. Úspěšné výsledky práce československé veterinární expedice v Mongolsku byly dobrou propagací československé veterinární služby v zahraničí.

 

Úkol expedice: „pomoci zastavit slintavkovou panzootickou vlnu pronikající k centrálním teritoriím a eradikovat existující ohniska“ byl splněn !

 

 

Reference:

 

DOMBEK, R. et col. (1955). Očkovací látky proti slintavce a kulhavce, jejich výroba a kontrola. VIII sjezd čsl. hygieniků, epidemiologů a infekcionistů: 437-477

ČERNOVSKÝ, J., ŠEVČÍK, B. 1965: Poznatky z diagnostických akcí v Mongolsku. Veterinářství XV: 249-252

EXPEDIČNÍ ZPRÁVA 1964: Zpráva o činnosti československé veterinární expedice v Mongolské lidové republice, Veterinární odbor ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství: 38 pp

KLOBOUK, A. (1951). Slintavka a kulhavka, její příznaky, diagnosa a biologická opatření proti jejímu šíření.  Veterinářství I: 49-54

KOUBA V. 1964: Zpráva z cesty do Mongolské lidové republiky. Veterinární odbor ministerstva zeměděství. 27 pp

KOUBA V. 1964: K veterinární problematice v Mongolské lidové republice.  Veterinářství, XIV:387-391

KOUBA V., POSPÍCHAL  M., ŠEVČÍK, B.  1965: Zkušenosti s tlumením slintavky v Mongolsku.  Veterinářství, XV: 165-167

KOUBA V. , POSPÍCHAL, M. 1994: Protislintavková expedice v Mongolsku. Veterinářství, XLIV,11: 542

KOUBA V. 2005: Food and mouth disease: panzootic wave in Mongolia blocked by double barrier. CENTAUR. http://centaur.vri.cz/default.asp?page=news/writtenfor.asp

KOUBA V. 2006: Double barrier strategy against foot-and-mouth disease panzootic wave successfully applied under Mongolian conditions. Agricultura Tropica et Subtropica, Prague. Vol. 39 (1): 18-22

POSPÍCHAL, M. 1964: Deník zástupce vedoucího protislintavkové expedice

SUGARRAGCHAA, Ts. 1964: Osobní informace.

ŠEVČÍK B. 1965: Zajímavosti z chovu zvířat v Mongolsku. Veterinářství, XV: 167-169

 

 

 

 

 

 

 

 

Přílohy:

 

 

Tab. 1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Počet vakcinovaných zvířat československou vakcínou podle jednotlivých somonů v Mongolsku, 1964

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Somon

 

Velbloudi

Skot

Ovce

Kozy

Prasata

 

 Celkem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Východogobijský ajmak:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Erdene

 

1335

377

10486

2617

0

 

14815

Organ

 

25

311

8019

1776

0

 

10131

Delgerech

 

4443

3988

54498

5455

0

 

68384

Altan-širce

140

1601

18183

1897

0

 

21821

Ichet

 

2667

688

26017

2467

0

 

31839

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Subtotal

 

8610

6965

117203

14212

0

 

146990

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chentejský Ajmak:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Onderchan

319

1986

61298

115

0

 

63718

Bajanadraga

712

13177

48281

6570

0

 

68740

Binder

 

838

21570

53230

11,282

305

 

87225

Omnedelger

1550

15985

54180

9392

0

 

81107

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Subtotal

 

3419

52718

216989

27359

305

 

300790

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Celkem

12029

59683

334192

41571

305

 

447780

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Tab. 2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pracovní výkony československé expedice během protislintavkové vakcinace v Mongolsku, 1964

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Počet vakcinací

       Skot

     Ovce

    Kozy

Velbloudi

    Prasata

 

Celkem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10 veterinářů

 

 

 

 

 

 

 

 

Za 98 pracovních dnů

 

59683

334192

41571

12029

305

 

447780

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10 veterinářů

 

 

 

 

 

 

 

 

za 1 pracov. den

 

609

3410

424

123

3

 

4569

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1  veterinář

 

 

 

 

 

 

 

 

za 96 prac. dnů

 

5968

33419

4157

1203

31

 

44778

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1 veterinář

 

 

 

 

 

 

 

 

za 1 prac. den

 

61

341

42

12

          0.3

 

457

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Srovnání mortality v důsledku přirozené a umělé infekce slintavkovým virem,

 

Východní Mongolia, 1964 (dle údajů poskytnutých vedením mongolské vet. Služby

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druh

 

Počty 

nemocných

 

 

Počty uhynulých v důsledku     infekce

 

 

 

 

přirozenně

 

uměle

 

přirozené

      %

umělé

    %

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Skot

 

18547

 

104033

 

1003

    5.41

2618

   2.52

 

Ovce

 

83056

 

884470

 

760

    0.92

6705

   0.76

 

Kozy

 

9295

 

108890

 

58

    0.62

1953

   1.79

 

Velbloudi

 

1535

 

21341

 

1

    0.07

127

   0.59

 

Prasata

 

221

 

174

 

30

   13.57

24

  13.79

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Celkem

 

112654

 

1119908

 

1858

    1.64

11427

    1.02