15. listopadu 2008, doplněno 9. března 2012

V. Kouba

ČESKOSLOVENSKÁ EXPEDICE PROTI SLINTAVKOVÉ VLNĚ V MONGOLSKU V ROCE 1964

1. Úvod

Koncem roku 1963 Mongolsko postihla rychle se šířící vlna slintavky. Obrovské škody způsobené touto chorobou se podstatně zvýšily v důsledku přírodní kalamity, když z jara napadlo neobvyklé množství sněhu, který pokryl ve vysoké vrstvě step a zamezil zvířatům přístup k jedinému zdroji potravy.

Vláda Mongolska ve snaze zajistit plynulý chod živočišné výroby požádala spřátelené státy o pomoc. Rozhodnutím československé vlády byla tato pomoc poskytnuta neprodleně a to dvojím způsobem: jednak vysláním expedice zkušených odborníků na boj proti slintavce v terénu a jednak poskytnutím nezbytných materiálních prostředků pro práci této expedice včetně protislintavkové vakcíny.

Článek se opírá o zprávu československé veterinární expedice vyslané do Mongolska, informace poskytnuté mongolskou veterinární službou (Dr Sugarragchaa, 1964), o publikace některých členů expedice (MVDr Kouba 1964, 1965 a 1994, MVDr Pospíchal 1965 a 1994; MVDr Ševčík 1964 a 1965, MVDr Márton), o osobní poznatky a zkušenosti MVDr Juráka jakož i autora, který expedici vedl.

2. Slintavková panzootie v Mongolsku

a) V minulosti byla zaznamenána slintavková epizootie na území Mongolska v letech 1940 až 1946, postupovala od východu a rozšířila se po celém území. V těchto letech onemocnělo podle neúplných statistik 1,615,000 zvířat.

V r. 1960 byla zjištěna slintavka u skotu v jediném stádě skotu v Bulgan somonu Chovdinského ajmaku, rozšířila se ve formě epizootie na Východní, Suchebatorský a později částečně na Chentijský a Východogobijský ajmak.

b) V r. 1963 první ohnisko bylo zjištěno dne 15.11.1963 v Bajan-tumen somonu Východního ajmaku při východní hranici Mongolska. Již za 14 dnů byla zaregistriována slintavka v dalším ohnisku (Cholchgol somon) vzdáleném 360 km od prvého místa výskytu. Do 15.12.1963 bylo zachváceno již 6 somonů Východního ajmaku, do konce ledna 1964 pak 6 somonů Suchabatorského ajmaku. Nákaza se do března 1964 rozšířila postupně do dalších oblastí a postihla 4 východomongolské kraje. Rozloha postižených oblastí přesahovala 300,000 km². Nákaza postupovala velmi rychle.

c) Zavlečení nákazy nebylo jasné, údajně se v r. 1963 vyskytovala východně od hranic Mongolska na území Číny. Důležitou úlohu při přenosu slintavky měla zřejmě tisícová stáda antilop (dzerenů), která se pohyboval z čínské strany na západ. Antilopy byly nuceny se přesunovat pro krutou zimu za obživou do mongolských stepí. Také organizovaný lov v říjnu a listopadu 1963 způsobil masový přesun stád severním, západním a jihozápadním směrem. U zastřelených antilop byly nalezeny slintavkové změny. Značný pohyb antilop byl vyvolán také velkými sněhovými bouřemi, které se v prosinci 1963 přehnaly přes území dvou nejvýchodnějších ajmaků (krajů) – Východního a Suchebatorského.

d) K rychlému šíření nákazy přispěly i některé další specifické podmínky chovu zvířat i přírodních poměrů, jako např. kočování, stálý pobyt stád venku, styk na pastvinách a u vodních zdrojů s divoce žijícími zvířaty, obtížnost izolace nemocných zvířat, neodstrañování kadáverů apod. Z hlediska epizootologického byly také důležité tahy ptactva (např. jeřábů) i značný pohyb dravých zvířat (vlků, orlosupů apod.). Poměrně rychlému rozšíření nákazy pomáhalo jednak opožděné poznání a hlášení prvních případů nákazy, nedodržování karanténních opatření a divoká zvěř.

3. Průběh onemocnění slintavky

Slintavkou typu O onemocněli velbloudi, skot, ovce a kozy. Onemocnění se projevovalo běžnými klinickými příznaky, u ovcí a koz především kulháním, u skotu byl průběh těžší než u ostatních sudokopytníků. V některých případech tvorba aft a salivace byly málo výrazné, jindy naopak značné. Byly zjišťovány i apoplektické formy. U velbloudů po delší inkubační době 7 až 14 dnů se objevily změny mezi prsty doprovázené kulháním.

4. Protislintavková opatření mongolských orgánů

a) K boji proti slintavce zřídila mongolská vláda zvláštní komisi, kde byly zastoupeny hlavní ústřední orgány, a to na vysoké úrovni. Kromě toho byla ustavena komise odborníků. Také v zamořených ajmacích (krajích) a somonech (okresech) byly zřízeny protislintavkové komise.

b) Byly zavedeny karantény zamořených brigád, somonů a celých ajmaků, byly vytvořeny ochranné pásy a zóny bez zvířat v šíři 10 až 80 km. K zajištění karanténních opatření byly určeny stráže, a to civilní v somonech a vojenské nebo kombinované na hranicích ajmaků a slintavkové zóny. Práce těchto postů byla více zaměřena na kontrolu osob a dopravních prostředků než na volný pohyb zvířat.

c) Byla zřízena dezinfekční střediska, a to zejména na hranicích zamořených somonů, ajmaků a dále na letištích a hlavních cestách. K plynové dezinfekci byly používané formalinové páry, k tekuté dezinfekci opět formalin, případně louh. Dezinfekce osob se obvykle prováděla ve zvláštních jurtách, k dezinfekci šatstva a různých předmětů se většinou používaly paraformaldehydové komory na nákladních autech. Byly zřizovány jednoduché velké polní komory pro dezinfekci aut.

d) Ke snížení úhynu mláďat se široce používalo sérum nebo citrátová krev rekonvalescentů.

e) V omezené měřítku (60,000) byla použita pokusná lapinizovaná vakcína, vyrobená z místního slintavkového kmene typu O, u všech sudokopytníků na státním hospodářství Ozon ve Východním ajmaku a pouze skot byla vakcinován ve 4 somonech ležících na západní hranici Suchebatorského ajmaku. Vakcinace byla provedena v lednu 1964 a celkem bylo naočkováno 60,349 zvířat. Do měsíce po vakcinaci byla zjištěna slintavka ve všech 5 očkovaných oblastech u 40 stád. Pro svou malou účinnost a postvakcinační reakce Státní nákazová komise rozhodla, aby bylo upuštěno od dalšího používání této vakcíny a hlavními prostředky proti slintavce zůstaly tedy aftizace a karanténa. Celkem bylo aftizováno ve 4 ajmacích 1,492,000 zvířat, což představovalo obrovský počet pasáží a nesmírné namnožení infekčního agens. Spontánně onemocnělo podle neúplných statistik okolo 572,000 zvířat. Takto se slintavka postupně rozšířila po území obou východních ajmaků, všechna vnímavá zvířata, která přirozenně neonemocněla, byla infikována a slintavka pronikala stále západním směrem – v lednu a únoru do Chentejského ajmaku a koncem února do Východogobijského ajmaku.

f) Dle Dr Sugaaradži, vedoucího veterinární služby Mongolska, k 15.7.1964 přímé ztráty činily asi 2,150,000 tugrů, náklady na tlumení cca 1,300,000 tugrů. K tomu bylo nutno přičíst další náklady jako byl provoz vojenských postů, dary některých států apod., celkem asi 6,350,000 tugrů. Navíc slintavka narušila ekonomiku země. Např. Ve východní části země bylo nutno zadržet máslo, vlnu (3,000 tun) a jiné produkty živočišného původu.

g) Jako hlavní způsob boje proti slintavce byla užívaná ve velkém měřítku aftizace přirozeným virem zvířat. Jako materiál k umělé infekci se používala čerstvá slina 2 až 3 dny nemocných zvířat, která se ředila v poměru 1:10 a 1:20. Aftizaci se podrobila zvířata nacházející se v zamořených stádech i ve stádech zdravých v ohrožených zónách.

h) V době příjezdu československé protislintavkové expedice pracovaly v Mongolsku dvě zahraniční skupiny: sovětská v Chentejském ajmaku (veterinární lékaři byli rozděleni po somonech, kde organizovali protislintavková opatření a pracovali terapeuticky) a bulharská v Suchebatorském ajmaku, kde vypomáhala zejména při aftizaci.

5. Aftizace

Důvody pro aplikaci aftizace:

a) Tato metoda byla v zemi výhradně užívána, a kromě toho ani jiné možnosti nebylo, zvláště když první lapinizovaná vakcína se neosvědčila.

b) Umělá infekce urychlovala průběh a likvidaci onemocnění v ohniscích, zvláště tam, kde přirozená infekce probíhala pomalu.

c) Aftizace je jednoduchá a laciná metoda, při tom se předpokládá u přeživších velmi dobrá dlouhodobá typová imunita.

d) Rozsáhlá aftizace zjednodušila a omezila karanténní opatření, hlavně na okrajová pásma, kde mohlo být soustředěno více sil.

Nevýhody aftizace:

a) Došlo k umělému rozmnožení viru v obrovském množství, a tak z malých ohnisek se vytvořila velká, rozsáhlá ohniska, která pak bylo těžko zvládnout karanténními opatřeními.

b) Místo ochrany zdravých zvířat znamenala aftizace onemocnění statisíců zvířat, se všemi důsledky, snížením užitkovosti a úhyny. Ztráty způsobené vlastní přirozenou slintavkou byly v absolutních číslech nižší než při umělé infekci.

c) Po aftizaci často onemocněla jen část zvířat, takže tvorba imunity ve stádech byla nedostatečná. V některých případech i několik měsíců po aftizaci došlo k opětovnému vzplanutí slintavky, při čemž nešlo o nový typ viru.

d) Mimořádně vysoká promořenost měla za následek proniknutí slintavky mezi divoce žijící zvířata a zvýšilo se tak nebezpečí přenosu nákazy přes karanténní pásmo.

e) Umělá infekce byla současně umělým pasážováním viru na velkých počtech vnímavých zvířat, což mohlo mít za následek zvýšení virulence viru, po případě jeho mutaci.

6. Příprava vyslání protislintavkové expedice

a) Československá vláda ihned žádost Mongolské vlády projednala na své zasedání dne 20. března 1964 a usnesením číslo 163 uložilo ministru zemědělství zajistit neprodleně požadovanou pomoc v boji proti slintavce a uvolnila 2,5 milionů Kč (hodnota asi 250,000 dolarů) pro členy expedice, cestovné, potraviny, materiální vybavení, dopravní prostředky a přepravu do Mongolska. Úkol realizace byl přenesen na ředitele Státní veterinárním správy, MVDr Ladislava Poláka a tím na Státní veterinární službu. Jejich podpora a pomoc při organizování expedice byla klíčová.

b) Během několika následujících dnů byli vybráni dobrovolníci-veterinární lékaři s osobními zkušenostmi se slintavkovou diagnostikou, slintavkovou epizootologii a s protislintavkovými opatřeními. Důležitou podmínkou bylo, aby účastníci expedice byli v dobrém zdravotním stavu s nezbytnou fyzickou kondicí k překonání očekávaných mimořádně nepříznivých klimatických a přírodních podmínek Mongolska. Řidičský průkaz byl samozřejmostí. Byl vytvořen tým mající předpoklady zvládnout protislintavkové úkoly v terénu ve zcela neznámých podmínkách. Instrukce pro účastníky se konala dne 3. dubna 1964 na ministerstvu zemědělství, lesního a vodního hospodářství v Praze, kde bylo mimo jiné dohodnuto konečné materiální vybavení expedice včetně materiálu pro táboření v neznámém terénu.

c) Potřebný materiál byl soustředěn ze skladů Státní veterinární správy ( a to nejen z pohotovostních skladů připravených při mimořádné nákazové situace, např. proti slintavce), ze skladů Civilní obrany ministerstva zemědělství a ze skladů československé armády (např. ošacení a obutí, dlouho trvanlivé potraviny, velitelských stan atd.). Nemálo materiálu bylo koupeno z normálních obchodů (např. stany na Václavském náměstí v Praze).

d) Náročné bylo i soustředění a balení všeho materiálu. Současně byly zajištěny dvě dvoumotorová letadla vládní letky přepravu protislintavkové vakcína a materiální vybavení expedice. (Otázka, zda dovézt do Mongolska naši A+O vakcínu bez toho, že nemohla být známá kompatibilita s místními mongolskými kmeny slintavky; nakonec se rozhodlo pro risk, který se vyplatil).

e) MVDr Václav Kouba, CSc., zástupce ředitele Státní veterinární správy a hlavní epizootolog republiky, se zkušenostmi boje proti slintavce v Československu, byl pověřen vedením této expedice a odpovědností za její výsledky. Jeho odpovědnost se vztahovala od přípravy a výběru členů expedice, k zajištění potravin, materiálního vybavení, humánních a veterinárních léků, protislintavkové vakcíny, atd. jakož i k přepravě do Mongolska, nákupu terénních vozů v Irkutsku, atd. Jeho odpovědností bylo řídit expedici včetně zabezpečování životních a pracovních podmínek pro členy expedice a organizovat jejich činnost. Další odpovědností byly kontakty s centrálními i místními mongolskými orgány k zabezpečení nezbytné vzájemné koordinace, Další jeho odpovědnosti prosadit moderní metody boje proti slintavce a hlavně, aby expedice dosáhla svého cíle: v úzké součinnosti s mongolskou veterinární službou zabránit dalšímu šíření slintavky a nákazu zlikvidovat.

f) Vzhledem k velmi krátké době pro přípravu expedice nebylo možno realizovat ochranné očkování členů proti nebezpečnými nákazám existujících v Mongolsku. Na žádost předloženou ministerstvu zdravotnictví začlenit do expedice lékaře bylo odpovězeno, že si musíme pomoc sami. Proto expedice odletěla na odpovědnost vedoucího bez humánní lékaře. Při tom ve většině mongolských somonů žádný lékař nepracoval. Proto byla expedice vybavena dobře i humánními léky.

g) Základním principem přípravy expedice bylo, aby byla plně nezávislá na mongolských orgánech pokud jde o dopravu, potraviny, atd. Jedině bylo vyžadováno, aby expedice byla doprovázena několika mongolskými veterinárními lékaři, několika šoféry, pomocným personálem při zabezpečování bezpečnosti a organizaci očkovacích akcí (přípravu, fixaci a evidenci zvířat) a nalezení vodních zdrojů. S hlediska materiálního šlo o poskytnutí nafty pro dopravní prostředky expedice. Po zničení československých stanů pak mongolská strana zabezpečovala ubytování v nových čistých jurtách, které se ukázaly jako mnohem vhodnější.

Mimořádně rychlá příprava expedice, členů a vybavení, byla možná zejména díky soustavné připravenosti československé státní veterinární služby pro pohotovost pro případy velmi nebezpečných nákaz, jako byla slintavka.

7. Úkol expedice: pomoci zastavit slintavkovou panzootickou vlnu pronikající k centrálním teritorií a eradikovat existující ohniska.

8. Členové expedice

Vedoucí: MVDr Václav Kouba, CSc., hlavní epizootolog a zástupce ředitele československé státní veterinární služby

Zástupce vedoucího: MVDr Miroslav Pospíchal, ředitel Krajské veterinární správy v Jihlavě (převzal vedení po odjezdu Dr Kouby dne 21 června 1964)

Členové – veterinární specialisté: MVDr Jaroslav Bukovský (OVZ Košice), MVDr Evžen Jurák (OVZ Hradec Králové), MVDr Václav Maršálek (OVZ Plzeñ-Jih), MVDr Štefan Marton (OVZ Levice), MVDr Karel Peštál (OVZ Břeclav), MVDr Bohumil Ševčík (OVZ Praha-Jih), MVDr Alfons Urbanec (OVZ Pelhřimov); MVDr Jan Černovský (ÚSVÚ Brno) – odpovědný za mobilní diagnostickou laboratoř.

Technický personál: Ondrej Kolesár (OVZ Košice) – veterinární technik, Miroslav Matouš – řidič kamionu odpovědný za údržbu základny a materiální zásobování, Josef Ruban – laboratorní technik a Arnošt Smutný – řidič laboratoře a odpovědný za její údržbu (oba z Ústředního státního veterinárního ústavu v Brně).

MVDr Roman Fedák a MVDr František Láznička z Národní referenční laboratoře pro slintavku v Terezíně byli odpovědní za testování československé protislintavkové vakcíny s místním mongolským terénním slintavkovým kmenem typu O.

Vedoucí expedice poslal dne 8. dubna 1964 všem účastníkům telegram, aby se dostavili kompletně vybaveni podle instrukcí do Prahy ráno v 8 hod. den před odletem, tj. 11. dubna 1964. Členové expedice odletěli ve 12. hod. dne 12. dubna z Prahy běžnou leteckou linkou přes Moskvu a Irkutsk a přiletěli do Ulaanbaataru dne 13. dubna 1964, t.j. pouze tři týdny po rozhodnutí československé vlády vyslat protislintavkovou pomoc do Mongolska. Činnost expedice skončila dne 11. října 1964.

Příklady osobní odpovědností v rámci expedice (celkovou odpovědnost za vše, včetně hmotné odpovědnosti, měl vedoucí): Dr Pospíchal – zastupování vedoucího expedice, péče o nářadí pro teritoriální orientaci, zásobování lovem a rybolovem; Dr Jurák – lékařská služba; Dr Bukovský – proviant, desinfekce/asanace; Dr Marton – vakcína, kronikář a stavitel táborů; Dr Maršálek – nářadí; Dr Peštál – diagnostické prostředky, lovecké zbraně; Dr Urbanec – proviant; Dr Ševčík – veterinární léčiva a rybářské náčiní; MVDr Černovský – pojízdnou veterinární diagnostickou laboratoř; Matouš – inventář materiálních zásob a odpovědnost za nákladní vůz; Smutný – údržba techniky, etc..

Expedice byla ubytována v Hotelu Ulaanbaatar v centru hlavního města.

9. Materiální vybavení expedice

a) Materiál expedice, včetně dvou tisíců litrů československé protislintavkové vakcíny, byl přivezen dvěma dvoumotorovými letadly československé vlády, které po pětidenním přerušovaném letu přistály v Ulaabaataru dne 14. dubna 1964, tj. hned druhý den po příletu členů expedice. Složitost letecké přepravy byla v tom, že každý večer při mezipřistáních muselo být zajištěno speciální ochranné vyhřívání vzduchu letadla, aby vakcína nezmrzla, zejména za vysokých mrazů na Sibiři; za ochranu vakcíny byli odpovědni: Dr Roman Fedák a Dr František Láznička, oba z Biovety Terezín, doprovázející tento cenný specifický náklad. Posádky obou letadel tvořila skupina 14 československých letců.

b) Výzbroj a výstroj. Každý člen expedice byl vybaven následujícím oděvem a obuví:

2 pracovní kombinézy, 1 čepice se štítkem, 1 boty kanadky, 1 boty zimní – filcáky, 1 zimní prošívaná blúza, 1 zimní prošívané kalhoty, 1 plášt do deště, 1 kožešinová ušanka, 2 páry zimních onucí, 2 páry letních onucí, 1 rukavice – palčáky, 1 rukavice – pletené, 1 kompletní ochranný oděv protichemický. Kromě tohoto materiálu bylo v zásobě 23 párů pětiprstých rukavic černých, a 1 pár pletených rukavic. Vzhledem ke značným tepelným výkyvům v letním období a zvláště na jaře a na podzim, se uvedený materiál výborně osvědčil.

c) Materiál k ubytování a táboření: 1 stan velitelský, 14 spacích pytlů prošívaných, 15 gumových nafukovacích lehátek, 2 skládací kovové stoly, 12 skládacích sedaček, 6 stanů typu Havaj a 1 stan typu Pamir. Velitelský stan byl využíván jako kuchyñský stan po celou dobu pobytu a osvědčil se velmi dobře. Stejně tak i dva dvojité benzinové vařiče. Expedice byla vybavena nejpotřebnějším kuchynským nářadím, dvěma sadami hliněných hrnců s obsahem od 1 do 10 litrů (každá nádoba měla poklop využívaný i jako pekáč. Na přenášení jídel nebo na jejich krátkodobé uskladnění sloužily dvacetilitrové termosky. Minimální zásoba vody se skladovala v padesátilitrovém gumovém vaku.

Při nepřetržitém provozu se ve stanu prošlapala podlaha, následkem čehož se velmi prášilo. Spací pytle prošívané (vojenské na přesun raněných) se osvědčily až po zašití zapínání. Gumová nafukovací lehátka se osvědčila i když některá ucházela. Stan Havaj se v mongolských podmínkách neosvědčil..Silné větry poškodily stanové tyče, šňůry a kolíky a tak stany zničily. Od té doby byla expedice nejčastěji ubytována v jurtách, případně v domech v somonech. Stan Pamir se osvědčil při odloučení dvojic od tábora, např. při práci v ohnisku.

d) Signální a orientační materiál. Zvláště dobrou službu prokázaly světelné signály při bloudění vozidel v poušti a ve stepi. Jediná mapa, kterou expedice dostala od mongolské strany, byla školní nástěnná velká mapa řek a hor Mongolska.

e) Materiál k lovu a rybolovu. Expedice byla vybavena brokovnicemi a kulovnicemi (včetně dostatečného množství nábojů), které skupiny (každý terénní vůz) vozily s sebou a při cestě lovili (antilopy, dropi, koroptve). Rovněž rybářské náčiní bylo dostatečné na lov ryb v řekách na severu Mongolska velmi bohatých na různé druhy ryb, četně velkých tajmenů. Tak mohla expedice mít stále čerstvé maso. Kromě toho na několika místech byl jídelníček obohacen ovčím masem. Chybějící vitaminy v Gobi byly nahrazovány malou pouštní cibulí.

f) Obaly. Stálým převozem nezbytného materiálu na nákladním autě po těžkých terénních cestách se obaly rychle poškozovaly. Kartóny a pytle se neosvědčily. Také bedny zatlučené hřebíky byly nevyhovující. Jedině použivatelné se ukázaly dřevěné pokované bedny s příklopným víkem na poutech se zámkem.

g) Většinu osobního vybavení si každý přivezl s sebou jako např. šatstvo, kartáčky na zuby atd.

h) Třebaže na přípravu expedice bylo velmi málo času, nic podstatného nechybělo k plnění svého úkolu.

i) Náklad z letadel byl vyložen a převezen do Státního veterinárního ústavu, kde byly uvolněny dvě místnosti na uskladnění materiálů expedice. Z toho skladu se dle potřeby doplnovaly zásoby expedice. Ústav se nacházel na úpatí hory na druhém břehu řeky Tuly na okraji hlavního města. Šlo o „horu“ dřevěných beden. Ty byly opatřeny identifikačními značkami podle obsahu (inventáře). Civilní oblečení bylo zaměněno hned za vojenský plátěný cvičný oděv.

j) Každému členu expedice byla přidělena jedna bedna označená jeho jménem, kde si mohl uložit své věci.

k) Prostřednictvím československého velvyslanectví byly dne 21 dubna 1964 každému členu vystaveny dva dokumenty a to – mongolský řidičský průkaz (mezinárodní zde neplatil) a oprávnění na odstřel všech druhů lovných zvířat pro zásobování naši kuchyně. Povolení k lovu ryb nebylo třeba, neboť v té době zde žádný zákaz rybolovu neexistoval.

Vznikl problém, kde vzít nové fotografie jednotlivých členů expedice. Nakonec Dr Pospíchal našel negativ své fotografie, ze kterého se pořídil příslušný počet positivů pro každého. Ve všech dokladech tedy byly stejné fotografie (nikomu to nevadilo ani Mongolům).

10. Činnost československé protislintavkové expedice

a) V dubnu 1964 odjela do Mongolska patnáctičlenná expedice, jejíž hlavním úkolem byla pomoc při likvidaci slintavky. Členové expedice přiletěli běžnou leteckou linkou do Ulaanbaataru 13. dubna 1964, t.j. pouze tři týdny po rozhodnutí československé vlády vyslat protislintavkovou pomoc do Mongolska. Členové této expedice se zúčastnili organizování protislintavkových opatření v celostátním měřítku i přímo v ohniscích, včetně diagnostiky slintavky. Hlavní náplní práce však bylo realizovat československý plán, vytvořit ochranné pásmo podél hranic zamořené zóny.

b) Vedle toho byl specialisty z Biovety Terezín Dr Fedákem a Dr Lázničkou proveden experimentální průkaz specifičnosti československé vakcíny s místními mongolskými kmeny. V tomto směru byly učiněny dva pokusy, první v těžkých podmínkách pouště Gobi a druhý ve vhodnějším prostředí v Chentejském ajmaku s velmi příznivými výsledky.

c) Československá protislintavková expedice byla nasazena do rozhodujících oblastí, a to k ochraně ohrožené zóny v přímém kontaktu s nejzápadnější výspou vlastního slintavkového pásma, tj. uchránit převážnou většinu teritoria Mongolska. Hranice zamořeného prostoru se táhla v nepravidelné linii od jižních čínských až po sovětské hranice na severu, a to v délce přes 1,000 km.

d) Našim úkolem bylo především chránit ohrožené a západním směrem ležící dosud nezamořené oblasti. K tomuto účelu byla nasazena československá vakcína A+O, kterou byla naočkována vnímavá zvířata (skot, velbloudi, jaci, ovce a kozy) v ochranném pásmu podél uvedené linie a to v šíři 5 až 15 km, místy i 100 km.

e) S očkováním bylo započato od jižní hranice v poušti Gobi a to ve velmi těžkých a životně neobvyklých podmínkách. Byly zde značné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí (-10 až +45 C^o a suché silné větry vířící písek a vyschlý trus znesnadňující očkování. Zvířata se pohybovala volně, nebyly zde žádné ohrady, každý kus musel být individuálně chycen a fixován, ovce byly dovedně svazovány provazy do dlouhých řad. Dále bylo nutno získat zkušenosti s očkováním velbloudů (provádělo se na laterální straně krku) které bylo ztěžováno jejich nezvyklými reakcemi na vpich (plivání žvanců). Práce však byla v této oblasti výborně organizována a našla mimořádné pochopení nejen u ajmačních a somonních představitelů, ale i u prostých pastevců. Podařilo se tak ve velmi krátké době prvních 14 dnů naočkovat, ve spolupráci s mongolskými přáteli, 146,990 kusů zvířat.

f) Později pracovala naše expedice v severním Chentejském ajmaku, kde byly sice příznivější přírodní a chovatelské podmínky (lesostep, ohrady pro zvířata), zato epizootologická situace byla komplikovanější a organizace práce horší. Jednak zde byla řada čerstvých ohnisek, aftizovaná území netvořila souvislý pás a některé somony tvořily nezamořené enklávy v zamořeném teritoriu. V důsledku této epizootologické situace bylo nutno pečlivě vyšetřovat očkovaná zvířata a na třech místech byly zjištěna slintavka i za hranicemi karantény. Přesto se podařilo vytvořit souvislé ochranné pásmo napříč celé země (napříč od jižních k severním hranicích Mongolska)a zastavit postup nákazy směrem západním. Pouze v jednom případě ve Východním Gobi došlo k proniknutí slintavky přes naočkované pásmo. Proto ochranný pás byl rozšířen a československá vakcína se začala používat použita přímo v ohnisku. V krátké době 10 až 14 dnů bylo další šíření slintavky zastaveno.

g) Celkem bylo ve spolupráci s mongolskými a sovětským veterinárními lékaři naočkováno československou vakcínou 790,548 kusů zvířat a z toho členové naši expedice naočkovali 425,959 kusů zvířat (11,889 velbloudů, 58,082 kusů skotu, 316,009 ovcí, 39,74 koz a 305 prasat.

11. Vnitřní organizace práce expedice

a) Práce byla organizována ve skupinách po 2-3 pracovnících, kteří současně pracovaly na 3-4 pracovištích. Všechny skupiny byly řízeny přímo vedoucím expedice (v nepřítomnosti jeho zástupcem). Kromě toho byla denně určována dvoučlenná služba, která obstarávala vaření a běžné životní potřeby expedice. Byla dodržována zásada, že celá expedice pracovala na území jednoho somonu nebo státního statku. Všichni členové expedice byli společně ubytováni a po skupinách denně na pracoviště rozváženi.

b) Plánování práce bylo závislé především na organizačních opatřeních které zajišťovaly jednak lidosprávní orgány a jednak představitelé zemědělských kooperativ, na karanténních opatřeních a přísunu vakcíny. K těmto okolnostem bylo nutno denně přihlížet při organizaci práce a plánování a volit vždy nejvhodnější, často i nejpřijatelnější způsob. Z tohoto důvodu nemohl být zpracován perspektivní plán práce na jednotlivé somony.

c) Hlavní zásadou řízení bylo co nejrychleji proočkovat vnímavá zvířata v ohrožené oblasti. Proto také nebyly dodržovány neděle a pravidelná pracovní doba v tom smyslu, že byla nejvyšší snaha využít podmínek a navakcinovat maximální počet zvířat. Naopak zase docházelo ke zdržení v práci vlivem mnohdy zdlouhavých přesunů v těžkém terénu, průtahů a komplikací vyplývajících z karanténních opatření, nedostatků v organizačním zajištění práce místními činiteli i váznoucího přísunu potřebného množství vakcíny.

12. Pracovní výkony členů expedice

a) Pracovní výkon členů expedice spočíval zejména v morálce všech pracovníků , v řízení a v organizace práce a jejím zajištění místními činiteli.

b) Vakcinace proti slintavce byla prováděna jednak ve Východogobijském ajmaku a Chentejském ajmaku. Pracovní výkon byl také ovlivněn různými přírodními podmínkami v těchto oblastech.

c) Ve Východogobijském ajmaku se jednalo o práci v pouštních podmínkách. Pro naprostý nedostatek dřeva, úvaziště nebo ohrady nemohly být zřizovány. Proto se zde obyčejně očkovalo ve volném prostranství. V některých místech byla zvířata, a to většinou jen ovce, zaháněna do nízkých kamenných ohrad. Vakcinace se prováděla u skotu běžně ve volném stádu, jednotlivé kusy byly fixátory chytány a po provedení vakcinace označeny trusem. Stejný postup byl i při očkování velbloudů. Ovce byly většinou svazovány provazem hlavami k sobě nebo zaháněny do kamenných ohrad. Vzhledem k tomu, že se jednalo obyčejně o polodivoká stáda a práce probíhala v horku a obtížných pracovních podmínkách, byla s hlediska bezpečnosti při práci velmi náročná a fyzicky namáhavá. A to jak pro očkující členy expedice tak i pro fixátory.

d) Příznivější podmínky byly v Chentejském ajmaku, kde se pracovalo ve stepi nebo leso-stepi. I zde byla stáda většinou polodivoká, ale byla obyčejně zaháněna do dřevěných ohrad, u kterých byly podle našeho návodu zřizovány dvě průběžné chodby. Tento způsob byl přijatelnější z bezpečnostního hlediska, umožňoval vyšší pracovní tempo a byl poněkud méně fyzicky náročný než v poušti Gobi.

13. K některým problémům ve Východogobijského ajmaku

Nebyly zaznamenány žádné změny až do 20. června 1964, kdy bylo zjištěno nové ohnisko v Altan-širec somonu za ochranným pásmem. Onemocněl nevakcinovaný skot, ovce a velbloudi, celkem 360 zvířat. Vakcinovaná zvířata v těsné blízkosti ohniska neonemocněla. Okolo 10,000 zvířat bylo uzavřeno v karanténě a čs.vakcína byla pohotově nasazena přímo v ohnisku. Po 7-10 dnech po vakcinaci se slintavka přestala dále šířit. V Altan-širce somonu byla naočkována veškerá vnímavá zvířata v počtu kolem 60,000 kusů. Současně bylo rozhodnuto rozšířit ochranný pás v Erden a Orgon somonu (podle plánu připraveného Dr Koubou) dále za město Sajšand a část Chai-airag somonu. a Dalanžargalan somonu až po železniční trať.

O počtu zvířat naočkovaných v tomto pásmu neměla expedice přesné zprávy Ohnisko v |Altan-širce somonu bylo likvidováno a od té doby byl Východogobijský ajmak .prostý slintavky.

14. K některým problémům v Chentejském ajmaku

a) Do tohoto ajmaku se rozšířila slintavka ze sousedního Východního ajmaku koncem ledna a v únoru 1964. Také zde byla provedena aftizace na území několika somonů a v těsní blízkosti hlavního města ajmaku Onderchan byla v době našeho příjezdu čerstvá ohniska. Epizootologická situace zde byla podstatně komplikovanější ne ve Východ-gobijském ajmaku nebo aftizovaná území netvořila souvislý pás, ale některé somony, např. Nerovlin somon, tvořily nezamořené enklávy v zamořeném teritoriu.

b) Přes tuto vážnou situaci byl zásah naši expedice oddalován v důsledku názorových rozporů na další protinákazová opatření (aftizace nebo vakcinace) a teprve po rozhodnutí Státní protinákazové komise jsme započali dne 28. května 1964 očkovat na Státním statku Onderchan, kde byla nejvážnější epizootologická situace. Bal zde zjištěna nová ohniska slintavky a sice 22. května v hospodářství Talchaa, 25. května v hospodářství Luftšanžancyn a 30. května v hospodářství Sundev o celkovém počtu 2,680 kusů nemocných zvířat. V těsné blízkosti Goschozu na území Bajanchutag somon za řekou Chrlen onemocnělo na 7 tisíc zvířat v 5 atarech. Proto byli z naši expedice vyčleněni dva veterinární lékaři, kteří naočkovali ohrožená stáda, která byla takřka v přímém styku s ohniskem. Poprvé zde byla použita naše vakcína v bezprostřední blízkosti ohniska. Vakcína se výborně osvědčila, slintavka se dále nešířila. Po skončení očkování ve státním hospodářství Onderchan jsme vakcinovali všechna zvířata v Bajandraga somonu.

c) Mezitím také sovětská protislintavková expedice připravila menší množství protislintavkové vakcíny z místního kmene, se kterou bylo naočkováno v Chentejském ajmaku 6,706 kusů skotu a velbloudů.

c) Podle plánu Dr Kouby byl vytvořen ochranný pás od severu k jihu podél hranic karantény československou vakcínou. Po průkazném úspěchu naši metody a vakcíny pak do tohoto plánu byli zapojeni jak mongolští tak i sovětští veterinární lékaři, jejichž vakcína neuspěla.

d) Přehled očkování

Dadal somon – severní část území aftizována, skot očkován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

Bajandrag – vše československou vakcínou

Norovrin somon – vše československou vakcínou

Bajan–ovon somon – část aftizována k řece Cherlenu, skot očkován sovětskou vakcínou, ovce a koze československou vakcínou

Inderneg somon – vše československou vakcínou

Meren somon – vše československou vakcínou

Statek Onderchan – československou vakcínou

Bajan-chytat somon – skot a velbloudi aftizováni, ovce a kozy československou vakcínou

Galšin somon – část aftizována, skot vakcinován sovětskou vakcínou, ovce a kozy československou vakcínou

Bujan somon – část aftizována, skot vakcinován sovětskou vakcínou, ovce a koze československou vakcínou

e) Ohnisko v Binder somonu

Dne 19.7.1964 byla zjištěna slintavka ve starém somonu a dne 21.7.1964 na II. Brigádě vzdálené asi 25 km od prvého ohniska. Ve starém somonu – vzdáleným asi 3-5 km od nového somonního centra - se nacházela plemenářská stanice, výkrmna prasat a soukromý skot. Poprvé zde bylo vakcinováno dne 30.6.1964 místním veterinářem 66 plemenných beranů a dne 7.7.1964 očkoval Dr Cendechu zbytkem vakcíny plemenné býky (7) a část soukromého skotu (166 kusů). Zbývající skot (48 kusů) byl očkován až dne 19.7.1964, poněvadž nebyla vakcína. Ke dni zjištění nákazy uhynulo celkem 8 kusů nevakcinovaného skotu. Prvý kus uhynul údajně podle Mongolů dne 12.7.1964, avšak podle našeho zjištění byl první úhyn již dne 29.6.1964. Tyto úhyny byly zpočátku považovány za pasteurelozu, která se zde pravidelně vyskytuje a nebyly nám hlášeny. Při šetření v ohnisku měla slintavka u neočkovaných kusů těžký průběh s apoplektickou formou, zatímco u očkovaných kusů probíhala lechce (mělké afty na jazyku a dásních). Druhé ohnisko bylo ve vzdálenosti asi 25 km směrem na Batširce somon. Vacinace veškerého družstevního skotu zde byla provedena ve dnech 28 a 29.6.1964. Slintavka byla zjištěna dne 21.7.1964 a ze stavu asi 800 kusů onemocnělo celkem 42 kusů a jak bylo později zjištěno, převážně soukromého skotu, který si chavetelé nenechali očkovat. Největší pravděpodobnost přenosu slintavky na II. Brigádu připadá v úvahu v době Naadamu, tj. 11 a 12. 7.1964, kdy se slavnosti konaly přímo ve starém somonu, tedy v ohnisku již v době prvních úhynů.

V Binder somonu onemocněnlo 196 kusů skotu a 123 prasat, uhynulo 48 kusů skotu a 53 prasat. Členové expedice se účastnili protinákazových opatření přímo v ohnisku a přesvědčili se o formální práci civilních a vojenských postů, které dovolily volný pohyb, zejména přechod skotu přes hranice karantény. Onemocněl témeř výlučně nevakcinovaný soukromý skot. Vedoucí ajmační činitelé chtěli provést aftizaci zbývajících somonů ajmaku. Tomu čsl. expedice zabránila. Slintavka se z těchto dvou ohnisek díky zpřísnění protislintavkových opatření a vakcinace dále nerozšířila.

Jako poslední expedice očkovala Omnegelder somon, kde byla práce nejlépe organizovaná. Mongolská skupina navakcinovala zvířata v Batširce somonu a tím byla vyčerpána další vakcina. V Ulaabaataru zůstala pouze rezerva 200 litrů. Původní plán vakcinace II etapy v Chentejském ajmaku nemohl být dodržen, poněvadž větší množství bylo zasláno do východogobijského ajmaku k likvidaci slintavky v Altan širce somonu.

15. Situace v době ukončení expedice

V aftizovaném území, jmenovitě v Suchbatarském ajmaku se po celé období pobytu československé expedice v Mongolsku občas vyskytovala nová ohniska slintavky, která však neměla charakter epizootie. Dne 23.9.1964 bylo hlášeno onemocnění velbloudů slintavkou v Erdenecagan, Ulbajen a Mulchoan somonech Suchbaterského ajmaku. Při aftizaci zřejmě došlo k onemocnění jen části zvířat a tak k nedokonalé tvorbě imunity ve stádech. Expedice doporučila ihned provést vakcinaci s československou vakcínou v ohniscích, což přineslo žádoucí efekt.

Ohniska Altan širce a Binder somonu byla likvidována, v navakcinovaném ochranném pásmu se nevyskytl žádný případ onemocnění a podařilo se zastavit šíření slintavky západním směrem. Byla projednána dodávka další vakciny z Československa a naplánováno naočkovat zbývající somony v Chentejském ajmaku, případně dále rozšířit ochranné pásmo ve východogobijském ajmaku, aby tak mohla být zrušena karantenní opatření.

16. Počet naočkovaných zvířat

Celkem bylo naočkováno československou vakcínou 783.802 kusů zvířat, z toho čsl. Expedicí 425,959 kusů, ostatní vakcinaci prováděli mongolští pracovníci, kterých bylo k tomuto účelu vyčleněno asi 100. Při akci vypomáhali i členové sovětské expedice. (viz tabulku č. 1)

17. Činnost expedice na úseku diagnosticky tuberkulózy, brucelózy a vozhřivky

a) Na základě dodatečné žádosti mongolských orgánů československá protislintavková expedice byla požádána, aby po skončení protislintavkové akce ještě pomohla zahájit pilotní diagnostický program proti tuberkulóze skotu, brucelóze zvířat a vozhřivce koní.

b) V této souvislosti byla dovezena s předstihem mobilní diagnostická laboratoř a vedoucí expedice byl požádán, aby před svým odjezdem vypracoval za asistence některých odborníků z jiných států příslušné návrhy pro budoucí mezinárodní akci na území celého Mongolska a aby první návrhy si ověřil ve vybraných závodech.

c) V Bajan-agt somonu v Bulgan-ajmaku expedice provedla všechny tři druhu vyšetření, t.j. na tuberkulózu, brucelózu a vozhřivku.

d) Brucelóza: Byly odebírány krve pro serologické vyšetřování a prováděny alergické zkoušky F-alergenem. Krve byly odebrány celkem u 2,018 zvířat, z toho u 1,605 kusů skotu, u 156 plemenných beranů, 233 koz a 34 velbloudů. Vyšetřeny byly všechny krávy somonu na 3 mléčných farmách. U 631 bylo provedeno současně serologické i alergické vyšetření a porovnávány výsledky. U skotu bylo zjištěno serologicky 22,5 % positivních a dubiozních reakcí, alergicky 16,9 %; Celkově reagovalo positivně (serologicky a alergicky) 30,2 % zvířat. U beranů a koz byly zjištěny jen ojedinělé dubiozní reakce (1,9 a 1,3 % na BA) a u velbloudů byla pouze jedna pozitivní reakce. Anamnesticky bylo nám sděleno, že ve stádech se vyskytují časté potraty, zadržení lůžek i poporodní úhyny krav. Doporučili jsme provést vakcinaci vakcínou B-19 všech zvířat na méčných farmách. Na základě vyšetření v Bajan-agt somonu bylo možno předpokládat, že zamoření zejména skotu bude značné a tlumení v místních podmínkách obtížné, zejména pokud šlo o evidenci zvířat, jejich izolaci, zamezení styku na pastvinách, dezinfekci a ochranu zdraví lidí. Z orientačního šetření vyplynula nutnost zaměřit se přednostně na skot plmenný a mléčná hospodářství.

e) Tuberkulóza. Na 3 mléčných farmách byla provedena tuberkulinace u 993 kusů skotu. 456 kusů skotu bylo tuberkulinováno současně československým purifikovaným a sovětským alt tuberkulinem a porovnávaly se výsledky. Celkem reagoval jeden kus pozitivně a 6 kusů bylo dubiozních (v těchto případech vzhledem k nákazové situaci ve stádech se mohlo jednat o paraalergie). Předběžně bylo možno usuzovat, že tuberkulóza nebude v Mongolsku zdaleka takovým problémem jako brucelóza.

f) Vozhřivka. Na počátku byly provedeny dvě orientační zkoušky; zejména pro získání zkušeností s fixací zvířat a organizaci práce. Serologicky bylo vyšetřeno 30 koní, 1 reakce byla pozitivní, 9 dubiozních. Oční alergické zkoušky byly provedeny u 46 koní, z toho bylo 9 pozitivních, a u 34 velbloudů - vše negativní. Koně byli uvázáni v ohradě, ráno byla provedena maleinace, večer posouzení. Positivní reakce byly velmi výrazné, zvláště u jednoho hřebce byla velmi silná celková alergická reakce (mukopurulentní výtok z očí a nozder, zrychlenný dech).

Zamoření stáda bylo zřejmě značné a zde se předpokládalo, že uplatňování protinákazových opatření bude nejobtížnější. Samotné chytání polodivokých koní, jejich uvazování při nedostatku pracovních sil bude velmi nesnadné. Izolace positivních kusů při volném pohybu na pastvinách byla v místních podmínkách zatím nepředstavitelná, neboť přesun stáda o 50-100 km denně byl běžný. I kdyby se stádo podařilo rozdělit na zdravé a pozitivní kusy a tyto umístit odděleně na vzdálených místech somonu, pak nelze bez trvalého dohledu pastevce zabránit jejich spojení. A stálou přítomnost pastevců u koní nebylo možno v danných podmínkách zajistit. Situaci ještě zhoršovalo podceñování protiepizootických opatření samotnými chovateli.

g) Evidence zvířat. Posledním úkolem československé expedice bylo prověřit stav evidence zvířat jako další z předpokladů pro aktivity příštích mezinárodních expedic. Základem diagnostických akcí i protinákazových opatření je řádná evidence všech vyšetřovaných zvířat. I když expedice zkoušela různé způsoby označování zvířat, nebylo dosaženo dobrých výsledků. U 29 % skotu nemohlo být při posuzování evidováno (čísla nečitelná, bez čísel nebo zvířata nebyla předvedena). U skotu bylo zkoušeno několik způsobů označování. Především to bylo podle mongolských způsobů psaní čísel na proužky plátna a jejich uvazování do žíní ocasu. Výsledky na jednotlivých farmách byly rozdílné, velmi záleželo zejména na řádném uvazování čísel do ocasu. Tento způsob nevyhovoval neboť řada čísel byla buď ztracena nebo nečitelná (déšt, moč, výkaly).

Dále jsme psali čísla dobytčí křídou na boky, hřbet nebo záď zvířat, ale i zde byla některá čísla nečitelná a stejný výsledek byl i při použití olejového laku. Vzhledem k tomu, že skot v Mongolsku většinou nebyl označen (čísla na rozích byla jen u některých kusů), bylo doporučeno pro připravovanou akci použít trvalých barev s dusičnanem stříbrným, barvou na vlasy apod. Mongolští pracovníci používali při diagnostických akcích ještě další metody, že totiž v protokolu popisovali jednotlivé kusy jmény, dle zbarvení a pod., což bylo pro členy československé expedice vzhledem k neznalosti jazyka nesrozumitelné.

Na dvou farmách jsme označovali pozitivní skot proděravěním ušního boltce. I toto však mělo své nedostatky, neboť pastevci rozřezávali zvířatům uši za různým účelem (narození telete apod.) a některé ušní boltce byly značně poškozeny, takže děrování nebylo znatelné.

Ovce a kozy neměly rovněž žádné trvalé značky. A zde bylo označování ještě obtížnější a závěrem bylo doporučení značek z umělé hmoty. U velbloudů a u koní jsme používali označení dobytčí křídou a čísla byla dobře čitelná, ovšem posuzování bylo prováděno po 12 hodinách na rozdíl od skotu.

Veškerá tato označování měla krátkodobý charakter a měla sloužit jen pro provádění diagnostických akcí, avšak byla neodstatečná při protinákazových opatřeních, kde bylo třeba zajistit trvalou evidenci. Jednotné označování bylo nutno projednat s mongolskou stranou před započetím mezinárodních diagnostických akcí vo následujících letech.

18. Poskytování zdravotní pomoci

a) Zdravotnická pomoc byla poskytována jednak příslušníkům expedice, včetně mongolských průvodců a řidičů, jednak obyvatelstvu v somonech, kde expedice pracovala. Preventivně byla provedena třikrát aplikace gamaglobulinu všem členům expedice.

b) Pomoc byla u členů expedice a mongolských průvodců nejčastěji poskytována při ošetření ran a na druhém místě při onemocnění zažívacího traktu.

c) Jednou byli hromadně příslušníci expedice postiženi průjmovým onemocněním, provázeným zvýšenými teplotami a celkovými klinickými příznaky (slabost, bolesti hlavy, kloubů apod.). Nemoc měla infekční charakter. Jejím původce byl citlivý např. na antibiotika tetracyklinové řady (tetracyklin, oxymykoin). Bližší identifikací nebylo možno v terénu provést. S výjimkou jednoho člena byli onemocněním postiženi všichni členové expedice. Jinak zdravotní stav členů expedice bylo po celou dobu dobrý.

d) Zdravotnická pomoc místnímu obyvatelstvu byla poskytována v plném rozsahu podle potřeby. V Bojanadraga somonu, kam vázl přísun léků v důsledku karanténních protislintavkových izolačních opatření v ajmaku, byly některé naše léky předány místnímu felčarovi. V největším počtu případů bylo provedeno ošetření očí, zažívacího traktu, ran, horních cest dýchacích apod.

e) Počty ošetření místních obyvatel: Státní statek Onderchan – 82 osob, Bajanadraga somon – 108 osob. Binder somon – 86 osob a Omnedelger somon – 56 osob. Celkem zdravotnická pomoc byla poskytnuta 332 osobám z místního obyvatelstva. Z humánních léčiv byla některá pro naléhavou potřebu předána lékaři československých geologů a výpravy pracujících na stavbě radio vysílací stanice v Bajan-ulgu. V jednom případě byl zachráněn chlapec ušknutý jedovatým hadem (expedice byla vybavena protihadími séry získanými v sovětské Omské biofabrice).

f) Zdraví členů expedice ohrožovaly i jedovaté zmije : „jurza“- stepni zmije (Vipera renardi Christ) a „elfa“ – ploskobolec sibiřský (Ancistrodon halys Pall).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky: V té době Mongolsko patřilo mezi hlavní světové oblasti s výskytem zárodků lidského moru (Yersinia pestis) cirkulujících ve značně rozšířených populacích mongolských svištů zejména v pásmu stepí. V březnu 2012 se autor dozvěděl z televize, že v létě 1964 Čína provedla v odlehlé části pouště Gobi první test jejich atomové bomby.

19. Časový průběh československé protislintavkové expedice

12. dubna 1964 – odlet z Prahy

13. dubna 1964 – přílet do Ulaanbaataru

14. dubna 1964 - Ulaanbaatar – jednání ne ministerstvu zemědělství

15.-21. dubna 1964 – Ulaanbaatar – vybalování materiálu, přejímání vozidel, kompletní příprava k odjezdu do pouště Gobi

22.-23. dubna 1964 - cesta do Gobi

24. dubna – Sajšand – jednání s představiteli ajmaku o zajištění podmínek pro očkovací akci

25. dubna 1964 – pokračování cesty pouští k čínským hranicím

26. dubna 1964 – Erdene somon – zřízení stanového tábora a začátek vlastního očkování

27-28. dubna 1964 – Erdene somon – protislintavkové očkování

29. dubna 1964 – přesun do Delgereg somonu

30.dubna – 5. května 1964 – protislintavkové očkování v Delgereg somonu

6. května 1964 – přesun do Ichet somonu

7.-11. května 1964 – protislintavkové očkování v Ichet somonu

12. května 1964 – přesun do Bajanmech somonu

13.-24. května 1964 – protislintavkové očkování v Bajanmech somonu, přípravy na přesun do chentejského ajmaku, oprava materiálu a vozidel po komplikovaném přestupu řeky Cherlen

25. května 1964 – přesun do Onderchanu

26. května 1964 – úprava materiálu

27. května – 1. června 1964 – státní hospodářství Onderchan: očkování proti slintavce

2. června 1964 – přesun do Bajan-andraga somonu

3. – 17. června 1964 – Bajan-andraga somon – protislintavkové očkování

18.-19. června 1964 – přesun do Ulaanbaataru

20.-25. června 1964 – Ulaanbaatar – doplnění zásob materiálu a vakcíny, nezbytné opravy

26.-27. června 1964 – přesun do Binder somonu

28.-29.června 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování, Dr Ševčík a technik Matouš očkovali v Bajan-andraga somonu

36. června – 8. července 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování

9. července 1964 – přesun do Ulaanbaataru

10.-16. července 1964 – Ulaanbaatar – doplnění zásob, převzetí další vakcíny z Československa – účast na naadamu

17. července 1964 – přesun do Binder somonu

18.–31. července 1964 – Binder somon – protislintavkové očkování, diagnostická, preventivní a organizační činnost ve dvou ohniscích slintavky

1. srpna 1964 – přesun do Onderchanu

2.- 5. srpna 1964 – Onderchan – jednání s ajmačními představiteli o organizaci protislintavkových opatřeních a očkování

6. srpna 1964 – přesun do Omnedelger somonu

7.-15. srpna 1964 – Omnedelger somon – protislintavkové očkování

16. srpna 1964 – přesun do Ulaanbaataru

17.-31-srpna 1964 – Ulaanbaatar – částečná inventura, příprava materiálu k diagnostickým akcím, úprava laboratoře a agregátu

1. září 1964 – přesun do Bulgan ajmaku

2. září 1964 – jednání s ajmačními představiteli o organizaci činnosti expedice v ajmaku

3. září 1964 – přesun do Bajan-agt somonu

4.-16. září 1964 – Bajan-agt somon – diagnostické akce: vyšetřování na brucelózu, tuberkulózu a vozhřivku

17.-18. září 1964 – přesun do Ulaanbaataru

19.-5. října 1964 – Ulaanbaatar: závěrečná inventura, ošetření, konzervace, uložení materiálů a vozidel, předání části materiálu mongolské straně a vypracování závěrečné zprávy

6.-11-října – cesta zpět do Československa

20. Výsledek činnosti protislintavkové expedice uplatñující československý plán

a) Ze strany československé expedice byl jejím vedoucím předložen návrh plánu likvidace slintavky v zemi založený na moderní koncepci spočívající v komplexní prevenci zdravých oblastí zejména pomocí vakcinace vnímavých zvířat a tím vytvoření širokého ochranného pásma. Tento v místních podmínkách „revoluční“ plán se definitivně prosadil až po velmi úspěšném použití československé vakcíny v terénu a po exaktní titraci vakcíny a průkazu její kompatibility s místním slintavkovým typem. Byla vytvořena dvojitá bariéra proti slintavkové vlně spočívající v širokém pásmu bez vnímavých zvířat a na to navazujícím širokém pásmu očkovaných zvířat. To se ukázalo jako rozhodující řešení a znamenalo i konečnou likvidaci slintavkové nákazy na mongolském teritoriu. Hlavním našim kriteriem byl konkrétní výsledek v terénu.

b) Navržená a prakticky prováděná proti slintavková opatření i čs. vakcína se tedy v mongolských podmínkách velmi dobře osvědčily a získaly plnou důvěru u mongolských orgánů. Práce čs. expedice byla vysoce oceněna mongolskými státními představiteli, členům expedice byla udělena státní vyznamenání a uznání ministerstva zemědělství Mongolska. Úspěšné výsledky práce československé veterinární expedice v Mongolsku byly dobrou propagací československé veterinární služby v zahraničí.

Úkol expedice: „pomoci zastavit slintavkovou panzootickou vlnu pronikající k centrálním teritorií a eradikovat existující ohniska“ byl splněn !

Reference:

DOMBEK, R. et col. (1955). Očkovací látky proti slintavce a kulhavce, jejich výroba a kontrola. VIII sjezd čsl. hygieniků, epidemiologů a infekcionistů: 437-477

ČERNOVSKÝ, J., ŠEVČÍK, B. 1965: Poznatky z diagnostických akcí v Mongolsku. Veterinářství XV: 249-252

EXPEDIČNÍ ZPRÁVA 1964: Zpráva o činnosti československé veterinární expedice v Mongolské lidové republice, Veterinární odbor ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství: 38 pp

KLOBOUK, A. (1951). Slintavka a kulhavka, její příznaky, diagnosa a biologická opatření proti jejímu šíření. Veterinářství I: 49-54

KOUBA V. 1964: Zpráva z cesty do Mongolské lidové republiky. Veterinární odbor ministerstva zeměděství. 27 pp

KOUBA V. 1964: K veterinární problematice v Mongolské lidové republice. Veterinářství, XIV:387-391

KOUBA V., POSPÍCHAL M., ŠEVČÍK, B. 1965: Zkušenosti s tlumením slintavky v Mongolsku. Veterinářství, XV: 165-167

KOUBA V. , POSPÍCHAL, M. 1994: Protislintavková expedice v Mongolsku. Veterinářství, XLIV,11: 542

KOUBA V. 2005: Food and mouth disease: panzootic wave in Mongolia blocked by double barrier. CENTAUR. http://centaur.vri.cz/default.asp?page=news/writtenfor.asp

KOUBA V. 2006: Double barrier strategy against foot-and-mouth disease panzootic wave successfully applied under Mongolian conditions. Agricultura Tropica et Subtropica, Prague. Vol. 39 (1): 18-22

POSPÍCHAL, M. 1964: Deník zástupce vedoucího protislintavkové expedice

SUGARRAGCHAA, Ts. 1964: Osobní informace.

ŠEVČÍK B. 1965: Zajímavosti z chovu zvířat v Mongolsku. Veterinářství, XV: 167-169

Doplněk:

Márton, Š. (2011): V krajine ohlušujúceho ticha. Zápisník člena veterinárnej expedície v Mongolsku v roku 1964. Univerzita veterinářského lekárstva a farmácie, Košice. 191 stran.

Přílohy:

Tab. 1
Počet vakcinovaných zvířat československou vakcínou podle jednotlivých somonů v Mongolsku, 1964
Somon	Velbloudi	Skot	Ovce	Kozy	Prasata	Celkem
Východogobijský ajmak:
Erdene	1335	377	10486	2617	0	14815
Organ	25	311	8019	1776	0	10131
Delgerech	4443	3988	54498	5455	0	68384
Altan-širce	140	1601	18183	1897	0	21821
Ichet	2667	688	26017	2467	0	31839
Subtotal	8610	6965	117203	14212	0	146990
Chentejský Ajmak:
Onderchan	319	1986	61298	115	0	63718
Bajanadraga	712	13177	48281	6570	0	68740
Binder	838	21570	53230	11,282	305	87225
Omnedelger	1550	15985	54180	9392	0	81107
Subtotal	3419	52718	216989	27359	305	300790
Celkem	12029	59683	334192	41571	305	447780

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tab. 2
Pracovní výkony československé expedice během protislintavkové vakcinace v Mongolsku, 1964
Počet vakcinací			Skot		Ovce	Kozy		Velbloudi		Prasata			Celkem
10 veterinářů
Za 98 pracovních dnů			59683		334192	41571		12029		305			447780
10 veterinářů
za 1 pracov. den			609		3410	424		123		3			4569
1 veterinář
za 96 prac. dnů			5968		33419	4157		1203		31			44778
1 veterinář
za 1 prac. den			61		341	42		12		0.3			457
Tab. 3
Srovnání mortality v důsledku přirozené a umělé infekce slintavkovým virem,
Východní Mongolia, 1964 (dle údajů poskytnutých vedením mongolské vet. Služby
Druh	Počty	nemocných					Počty uhynulých v důsledku infekce
	přirozenně			uměle			přirozené		%		umělé	%
Skot	18547			104033			1003		5.41		2618	2.52
Ovce	83056			884470			760		0.92		6705	0.76
Kozy	9295			108890			58		0.62		1953	1.79
Velbloudi	1535			21341			1		0.07		127	0.59
Prasata	221			174			30		13.57		24	13.79
Celkem	112654			1119908			1858		1.64		11427	1.02